Článek
Už když jsem s Karlem začala chodit, bylo cítit, že mne jeho máma nemá úplně ráda. Jsem z malé vesnice, kde se všichni navzájem známe a možná v dnešní době celkem překvapivě, zde panují přátelské vztahy. Nebyla jsem tedy příliš zvyklá na fakt, že mne někdo odsuzuje, aniž by mne poznal. Ale přesně to udělala Karlova máma. Když mne Karel přivedl domů, aby mne rodičům představil, tvářila se kysele a při vyslovení mého jména se ušklíbla.
„Monika? Tak tě u nás Moniko vítám,“ prohlásila tak, že moje jméno z její pusy znělo jako nadávka. Snažila jsem se jí zalíbit, byla slušná a uctivá, ale celou dobu panovala v místnosti divná atmosféra. Byla jsem ráda, když večeře skončila a já mohla odejít.
Jak náš poměr s Karlem pokračoval, vztahy mezi jeho matkou a mnou se vůbec nelepšily. Postavila mezi nás zeď, kterou nehodlala překročit. A když se ke mne přestěhoval, odpovídala mi už jen ve strohých větách a hovor sama nezačínala. Jako mladá holka jsem vůbec nevěděla, kde je problém. Vždyť jsem byla slušná, měla jsem práci, žila jsem ve svém bytě, kde jsem měla uklizeno. Máma mne naučila vařit, Karlovi chutnalo, takže hlady netrpěl… To až časem mi došlo, že jí nevadím tolik já, ale nemůže se smířit s tím, že její syn dospěl, našel si holku a odešel z domu. Byla jsem totiž první slečna, se kterou bydlel.
Její vztah ke mně se rozhodně nevylepšil, když jsme oznámili, že se budeme brát. „Víš, máma mi na říkala, že na svatbu možná nepřijde,“ řekl mi Karel, když jsme odcházeli z restaurace, kde jsme na slavnostní večeři naše zasnoubení oznámili a představili naše svatební plány. „Prý nesouhlasí s tím, abychom měli svatbu v kostele. Prý je to příliš tradiční a jí jako ateistce to dělá morální problém.“
„Morální problém? Jako vážně? A ty věříš, že za tím není něco jiného? Třeba fakt, že si bereš mě?“ vyhrkla jsem rozčíleně. Už se mi tlačily do očí slzy, protože jsem nechtěla uvěřit tomu, že jí taková absurdní výmluva projde a já se budu most vdávat jinde než v našem malém vesnickém kostelíku, kde jsem byla křtěná. Vždyť o svatbě na tomto místě jsem snila celý život!
Poprvé v životě jsme se pohádali. Karel mne nazval hysterkou a já brečela, až jsem měla druhý den oteklé oči. Ačkoliv jsme se potom udobřili, tahle hádka visela dlouho ve vzduchu. Nejvíc mi vadilo, že se nepostavil za mé přání církevní svatby. Farář mne znal od narození a moc jsem stála o to, aby mne oddával.
Svatba se blíží, pořád ji plánuju, ale pořád nevím, kolik hostů budu mít na hostině. Dorazí tchyně, nebo bude uraženě trvat na svém, že do kostela nevkročí? Držte mi palce.
