Článek
Čtenáře jsme dříve poznali na první pohled. V tramvaji držel otevřenou knihu, v kavárně se skláněl nad stránkami a při čekání u lékaře využil každou volnou chvíli k další kapitole.
Dnes může milovník příběhů vypadat úplně jinak.
Kráčí po ulici se sluchátky. Řídí auto. Věší prádlo, vaří večeři nebo tlačí kočárek. Knihu nemá v ruce a nikdo kolem netuší, že právě prochází Středozemí, pátrá po vrahovi nebo poslouchá rodinnou ságu.
Možná i proto máme pocit, že lidé přestali číst. Čtení se však z veřejného prostoru nevytratilo, jen změnilo podobu. Otevřenou knihu dnes stále častěji nahrazují sluchátka, a čtenářství tak přestává být na první pohled viditelné.
Čeští čtenáři opravdu trochu ubývají
Bylo by lákavé prohlásit, že se nic neděje a tištěnou knihu pouze nahradil mobil nebo hlas ve sluchátkách. Česká data ale ukazují, že klasické čtenářství skutečně pomalu slábne.
Podle výzkumu Národní knihovny ČR a Ústavu pro českou literaturu Akademie věd přečetlo v roce 2023 alespoň jednu knihu 73 procent obyvatel starších patnácti let. Průměrný Čech přečetl 9,9 knih za rok a čtení věnoval 33 minut denně. Oproti předchozím šetřením však přibylo nečtenářů a ubylo lidí, kteří čtou často.
Ještě výmluvnější je medián, tedy hodnota rozdělující populaci na dvě stejně velké poloviny. Zatímco v roce 2018 činil pět přečtených knih ročně, v roce 2023 klesl na tři. Národní knihovna tento dlouhodobější vývoj popisuje jako postupné slábnutí „čtenářského výkonu“.
Z toho vyplývá, že skutečně čteme méně. Současně ale narůstá počet lidí, kteří se ke knihám dostávají jinými cestami. Mezi lety 2018 a 2023 se přibližně zdvojnásobil podíl těch, kdo alespoň občas čtou elektronické knihy nebo poslouchají audioknihy. Pravidelný poslech audioknih uvedlo sedm procent české populace starší patnácti let.
Podoba českého čtenářství se tedy postupně mění. Zatímco po tištěných knihách saháme o něco méně, audioknihy nacházejí prostor v částech dne, které dříve četbě zpravidla nepatřily.
Audiokniha si nachází místo i v rušném dni
Největší výhodou audioknihy není to, že by byla rychlejší – desetihodinový román zůstává desetihodinovým románem, pokud si jej posluchač nezrychlí. Její kouzlo ovšem spočívá v tom, že se vejde i do chvil, během nichž bychom tištěnou knihu otevřít nemohli.
Ve Velkém audioknižním průzkumu společnosti Audiolibrix lidé nejčastěji uváděli poslech při domácích pracích, za volantem a před usnutím. V ročníku za rok 2025 odpovědělo 63 procent účastníků, že díky audioknihám celkově „čtou“ více. Jen šest procent fanoušků mluveného slova vůbec nesahalo po tištěných ani elektronických knihách.
Průzkum vyplnilo téměř devět tisíc lidí, nejde však o reprezentativní vzorek české populace. Odpovídali především lidé, kteří už audioknihy znají a zajímají se o ně. Výsledky proto nedokazují, že audioknihy zvyšují čtenářství v celé společnosti, dobře ale ukazují, jakou úlohu v životě posluchačů plní.
Také český knižní trh naznačuje, že nejde o okrajovou zálibu. Svaz českých knihkupců a nakladatelů odhadl obrat audioknih v roce 2024 přibližně na 365 milionů korun, z čehož asi 300 milionů připadalo na digitální podobu. Audioknihy tak tvořily přibližně 4,5 procenta celého českého knižního trhu. Svaz zároveň upozorňuje, že v Česku chybějí jednotná a přesná veřejná data, takže je nutné čísla chápat jako kvalifikované odhady.
Boom audioknih tedy není jen módním dojmem, zároveň jej ale nelze měřit s takovou přesností jako prodeje tištěných titulů.
Je poslech opravdu čtením?
Právě zde se mezi milovníky knih pravidelně otevírá spor.
Jedna strana říká, že na způsobu nezáleží. Posluchač vstřebává stejná slova, sleduje tutéž zápletku a přemýšlí o stejných myšlenkách. Druhá namítá, že čtení je činnost očí, práce s psaným jazykem a schopnost samostatně procházet text. Kdo poslouchá, jednoduše poslouchá.
V doslovném smyslu audioknihu skutečně nečteme, protože nám ji předčítá někdo jiný. Otázkou však je, zda tato přesnost pomáhá pochopit skutečný čtenářský zážitek.
Metaanalýza 46 studií zahrnujících téměř 4 700 účastníků nenašla mezi čtením a poslechem celkový spolehlivý rozdíl v porozumění. Výhodu mělo čtení zejména tehdy, když si lidé mohli sami určovat tempo a když testy vyžadovaly hlubší vyvozování souvislostí, nejen zapamatování výslovně uvedených údajů.
Dává to smysl. U tištěného textu můžeme zastavit u jediné věty, vrátit se o tři stránky zpět, očima vyhledat jméno vedlejší postavy nebo si nechat odstavec chvíli před sebou. Audiokniha plyne dál. Tlačítko pro návrat sice existuje, ale nedává nám stejnou přirozenou orientaci v prostoru díla.
Poslech navíc snadno spojíme s jinou činností. Jakmile se provoz zahustí, dítě začne plakat nebo recept vyžaduje naši plnou pozornost, příběh pokračuje, ale my v něm na několik minut nejsme. To však neznamená, že se jedná o méně hodnotný způsob setkání s literaturou, jednoduše jde o způsob jiný.
Audioknihu utváří také hlas interpreta
Papírová kniha nechává hlas postav na čtenáři. Tempo věty, ironii, přízvuk i délku ticha vytváříme sami, často bezděčně. Audiokniha ovšem přidává dalšího spoluautora: interpreta.
Dobře zvolený hlas může odhalit humor, který jsme při čtení přehlédli. Může dát postavám věk, únavu, povahu i původ. Poezii vrací rytmus, dramatickému textu jeviště a nářečí zvuk, o který na stránkách částečně přicházíme.
Současně nám však část svobody bere. Hrdinka už nemluví hlasem, který jsme si představovali. Věta, kterou bychom četli jemně, může zaznít tvrdě. Interpret mezi nás a autora vstupuje se svým vlastním výkladem.
Audiokniha proto není pouhým technickým přepisem tištěného titulu, nýbrž je adaptací, byť většinou velmi věrnou. Podobně jako hudebník nehraje pouze noty, ale vnáší do nich tempo, důraz a vlastní cit, interpret audioknihy znovu vytváří psaný text hlasem.
I proto si můžeme jednu knihu raději přečíst a jinou poslouchat. Některé věty chceme držet před očima. Jiné potřebujeme slyšet.
Když na čtení nezbývá čas
Rozmach mluvených knih vypovídá také něco méně romantického: jsme společností, která se snaží využít každou mezeru.
Posloucháme při cestě, úklidu, vaření i sportu. Volíme rychlost 1,2 nebo 1,5, abychom dlouhý román vtěsnali do kratšího času. Zážitek, který býval spojený se zastavením, se tímto přesouvá do pohybu.
Audiokniha se tak někdy stává součástí stejné posedlosti výkonností jako pracovní telefonát v autě nebo odpovídání na e-maily ve frontě. Ani odpočinek už nemá zůstat prázdný. I při vytírání můžeme „stihnout“ další kapitolu, dozvědět se něco užitečného a přidat si titul do ročního seznamu.
V tom je její velká výhoda i drobné nebezpečí. Zachraňuje literaturu v době, kdy se zdá, že na ni nezbývá prostor, zároveň nám však umožňuje nezastavit se vůbec.
Některým dílům takový způsob svědčí. Napínavá detektivka dokáže proměnit dopravní zácpu v očekávanou část dne. Jiné knihy však žádají ticho, návraty a chvíle, během nichž neděláme nic jiného. Ne každá stránka chce být poslouchána mezi zvukem vysavače a navigačním pokynem k odbočení.
Možná tedy nejde jen o to, kolik knih přijmeme, ale kolik prostoru jsme ochotni jim dát.
Dlouhý příběh v době krátkých videí
Audioknihy často stavíme vedle podcastů, sociálních sítí a krátkých videí jako další produkt digitální doby. V jednom ohledu jsou však jejich pravým opakem.
Krátké video během několika vteřin skončí a nabídne další, příspěvek přeletíme očima a v podcastu můžeme snadno přeskočit k jinému tématu. Audiokniha po nás naopak žádá, abychom zůstali s jedním vyprávěním celé hodiny. Musíme si zapamatovat postavy, vydržet pomalejší kapitolu a počkat, kam nás autor zavede. I při poslechu v pohybu tak zůstáváme u dlouhého vyprávění, které se současné roztříštěné pozornosti trochu vzpírá.
Boom audioknih proto nemusí být důkazem, že jsme se odnaučili soustředit. Může znamenat, že po souvislém vyprávění stále toužíme, jen mu hledáme místo v životě, který už málokdy nabízí dvě nerušené hodiny a prázdné křeslo.
Co tedy boom audioknih vypovídá o dnešní společnosti?
Jiří Trávníček ve své interpretaci českého výzkumu čtenářství upozorňuje, že se někdejší pevné spojení knihy, papíru a čtení postupně rozvolňuje. Současná kniha může mít tištěnou, digitální i zvukovou podobu a dnešní čtenářství proto označuje za hybridní.
Papírová kniha přitom nezmizela a audioknihy ji zatím spíše doplňují, než vytlačují. Česká data však zároveň ukazují, že po klasických knihách saháme o něco méně než dříve. Přibývá nečtenářů, klesá počet přečtených titulů a souvislá chvíle s knihou se v běžném dni hledá stále obtížněji.
Právě tady se skrývá odpověď na otázku, co současný rozmach audioknih vypovídá o naší společnosti. Příběhů jsme se nevzdali, ale stále častěji je přizpůsobujeme životu, v němž se volný čas rozpadá mezi práci, péči o domácnost, cestování a každodenní povinnosti. Literatura už nemusí čekat na klidný večer a pohodlné křeslo. Přichází k nám při řízení, vaření, procházce nebo cestě do zaměstnání.
Boom audioknih tak odráží dobu, která nám nabízí nepřetržité množství obsahu, ale jen málo nerušených chvil. Ukazuje naši potřebu využít téměř každou část dne, někdy dokonce i odpočinek. Zároveň však dokazuje, že navzdory krátkým videím, rychlým příspěvkům a roztříštěné pozornosti stále dokážeme strávit mnoho hodin s jediným vyprávěním.
Audioknihy proto nejsou jen pohodlnější náhradou papíru. Jsou také způsobem, jak si dlouhé příběhy hledají místo v životě, jehož tempo se tradičnímu čtení ne vždy přizpůsobí. Rozšiřují možnosti lidí, kteří by po tištěné knize během dne sáhnout nemohli, ale současně připomínají, jak vzácný se pro nás stal čas věnovaný pouze jedné činnosti.
Na otázku z titulku tedy neexistuje jediná odpověď. Klasickým způsobem opravdu čteme o něco méně, zároveň však knihy přijímáme v pestřejších podobách než dříve. Proměnila se především cesta, kterou se k nám literatura dostává.
Čtenáře už nemusíme poznat podle knihy v ruce. Může mít sluchátka, plné ruce práce a v hlavě příběh, který jej provází celým dnem.
