Článek
Stačí ráno odemknout telefon.
Válka. Podvod. Politická hádka. Násilný čin. Zdražování. Přírodní katastrofa. Rozzuřená diskuse pod příspěvkem člověka, kterého jsme ještě před pěti minutami neznali.
Než dopijeme první kávu, stihneme přijmout tolik špatných zpráv, kolik se k člověku před několika desetiletími nemuselo dostat za celý týden. Není proto překvapivé, že mnozí získávají pocit, že společnost je stále nebezpečnější, lidé agresivnější a budoucnost temnější.
Česká data ale ukazují zvláštní rozpor. Na vlastní život a nejbližší okolí hledíme výrazně příznivěji než na společnost a svět jako celek. Možná tedy nevnímáme pouze skutečnost, ale také výběr toho, co se nám každý den dostává před oči.
Ve vlastním životě jsme spokojení. Se světem už méně
Podle průzkumu Centra pro výzkum veřejného mínění hledělo 70 procent Čechů optimisticky na budoucnost svou a svých blízkých. Jakmile ale měli hodnotit budoucnost české společnosti, Evropy nebo lidstva, převládl u 60 až 70 procent dotázaných pesimismus.
Podobný rozdíl se objevuje také u bezpečnosti. V květnu 2025 se cítilo bezpečně v České republice 88 procent obyvatel a v místě svého bydliště dokonce 93 procent. Přesto většina respondentů současně označovala války, terorismus nebo organizovaný zločin za závažné hrozby.
Ani celková spokojenost nevypadá tak beznadějně, jak by se mohlo zdát při pročítání internetových diskusí. Tři čtvrtiny české populace byly na podzim 2024 spokojeny se svým životem. V srpnu 2025 uvedlo 85 procent dotázaných, že jsou spokojeni se životem v místě svého bydliště.
To samozřejmě neznamená, že jsou obavy vymyšlené. Válka na Ukrajině, dostupnost bydlení, proměna klimatu, kybernetické podvody nebo napětí ve společnosti jsou reálné problémy.
Zajímavý je však rozdíl mezi tím, co lidé každodenně zažívají, a tím, jak hodnotí širší svět. Alespoň v těchto výzkumech platí, že čím více se otázka vzdaluje od osobního života respondentů, tím pesimističtější odpovědi přicházejí.
Právě obraz vzdáleného světa si totiž většinou nevytváříme sami, ale skládáme si jej ze zpráv.
Klidný den se do zpráv nedostane
Zpravodajství ze své podstaty neukazuje běžný průměrný den, informuje především o tom, co se od normálu odchýlilo.
To, že miliony lidí ráno bez nehody dorazily do práce, není zajímavá zpráva, kdežto jedna vážná dopravní nehoda ano. Poklidný večer v tisících českých obcí se do hlavních zpráv nedostane. Neobvyklý násilný čin se může během několika hodin objevit v televizi, na zpravodajských webech i sociálních sítích.
Výsledkem není lež – uvedená událost se skutečně stala. Problém vzniká ve chvíli, kdy si z výběru mimořádných událostí začneme vytvářet představu o běžné každodenní realitě.
Například Policie České republiky evidovala v roce 2025 celkem 170 051 trestných činů, což představovalo meziroční pokles o 1,9 procenta. Některé oblasti, například mravnostní kriminalita nebo podvody páchané na fyzických osobách, naopak rostly. Ani jednoduché tvrzení, že je všechno lepší, ani tvrzení, že kriminalita všude prudce stoupá, tedy nevystihuje skutečnost.
Jednotlivý znepokojivý případ však v paměti zanechá silnější stopu než tabulka obsahující meziroční statistiku.
Špatné zprávy přitahují naši pozornost
Na negativní informace nereagujeme stejně jako na ty pozitivní. Výzkum uskutečněný v 17 zemích na šesti kontinentech zjistil, že negativní televizní zprávy u průměrného diváka vyvolávají silnější fyziologickou reakci než zprávy pozitivní. Mezi jednotlivými lidmi existovaly rozdíly, obecná převaha negativních podnětů se však objevovala napříč zeměmi.
Tento sklon bývá označován jako negativní zkreslení. Z hlediska přežití dává smysl: pro člověka bylo důležitější všimnout si možné hrozby než dalšího dne, během něhož se nic nebezpečného nestalo.
Naše pozornost se ale dnes stala také obchodním artiklem.
Rozsáhlá studie zveřejněná v časopise Nature Human Behaviour analyzovala více než 105 tisíc variant internetových titulků, které se uživatelům zobrazily ve více než 370 milionech případů. U titulku o průměrné délce zvýšilo každé další negativní slovo pravděpodobnost kliknutí přibližně o 2,3 procenta. Pozitivní výrazy ji naopak mírně snižovaly.
Studie se týkala konkrétního amerického webu, její výsledky proto nelze automaticky přenést na všechna česká média. Dobře ale ukazuje základní mechanismus: negativně formulovaný obsah si dokáže získat více pozornosti, i když se pod různými titulky skrývá stejná událost.
Média tak nemusejí plánovat žádné spiknutí, jehož cílem je vyděsit společnost. Stačí, že titulek vyvolávající strach nebo rozhořčení bývá úspěšnější než věta oznamující postupné zlepšení.
Algoritmus nerozlišuje mezi zájmem a rozčilením
U sociálních sítí se k lidské psychologii přidává automatické doporučování obsahu. Doporučovací algoritmus obvykle není primárně nastaven tak, aby nám nabízel vyvážený obraz společnosti nebo obsah, po němž se budeme cítit lépe. Sleduje především signály našeho zájmu: zda jsme se zastavili, klikli, reagovali, sdíleli nebo otevřeli diskusi.
Jenže zastavit se můžeme také proto, že nás něco vyděsilo nebo rozčílilo.
Výzkum zveřejněný v roce 2025 porovnával příspěvky vybrané algoritmem Twitteru s příspěvky seřazenými pouze podle času zveřejnění. Algoritmicky uspořádaný přehled častěji zobrazoval emocionálně vypjatý, politicky vyhraněný a nepřátelský obsah. Uživatelé navíc politické příspěvky vybrané algoritmem nehodnotili jako ty, které by si sami přáli vídat.
Autoři upozorňují, že studie neprokazuje trvalou změnu politických názorů a týkala se jedné konkrétní platformy. Přesto ukazuje důležitý rozdíl: obsah, který nás přiměje zůstat, nemusí být totožný s obsahem, který skutečně chceme sledovat.
Algoritmus může naše rozčilení vyhodnotit jako zájem a nabídnout nám další podobné příspěvky. Člověk, který se zastaví u konfliktního videa, tak může během několika dní získat dojem, že celý internet tvoří především hádky, nenávist a společenský rozklad.
Jedna krize dříve, celý svět dnes
Rozdíl oproti minulosti nespočívá v tom, že by se dříve dělo méně špatných věcí nebo že by média přinášela více dobrých zpráv. Zprávy se však k jednotlivci dostávaly v menším množství a výrazně pomaleji.
Dnes se během jediného večera dozvíme o násilném činu v českém městě, povodni v Asii, protestu v Americe, válce na Blízkém východě a rozhořčené výměně názorů mezi dvěma lidmi na opačných koncích republiky.
Každá z těchto událostí je skutečná. Neznamená to ale, že dohromady vytvářejí přesný obraz jednoho běžného dne na jednom místě. Ve skutečnosti jsme spojili nejhorší okamžiky z mnoha zemí a milionů lidských životů do jediného proudu.
Minulost navíc porovnáváme s přítomností nespravedlivě. Z vlastního dětství si většinou nepamatujeme každou zprávu o kriminalitě, politickou krizi ani obavy svých rodičů. Výzkumy paměti ukazují, že nepříjemné emoce spojené s minulými událostmi často slábnou rychleji než ty příjemné. Minulost proto může při zpětném pohledu působit klidněji a vlídněji, než jak jsme ji skutečně prožívali.
Srovnáváme tak pečlivě vybranou vzpomínku na minulost s nepřetržitým přímým přenosem všech problémů současnosti. Současnost má v takovém souboji jen malou šanci.
Češi už začínají před zprávami ustupovat
Dlouhodobý proud krizí má jeden předvídatelný důsledek: část lidí se zprávám začne vyhýbat.
Podle české části zprávy Reuters Institute Digital News Report 2026 uvedlo 41 procent respondentů, že se zprávám někdy nebo často záměrně vyhýbá. Meziročně jejich podíl vzrostl o čtyři procentní body. Celkovou důvěru ve zpravodajství vyjádřilo pouze 31 procent českých respondentů.
Průzkum CVVM z března a dubna 2026 ukázal, že sociálním sítím důvěřuje pouze šest procent dotázaných. Přesto právě jejich prostřednictvím část lidí pravidelně naráží na zprávy a společenské komentáře.
Vzniká tak zvláštní situace. Obsahu příliš nevěříme, ale stále na nás působí. Můžeme pochybovat o konkrétním příspěvku, a přesto si z desítek podobných sdělení odnést neurčitý pocit, že se všechno rozpadá.
Nejde o to zavřít oči před problémy
Řešením není přestat sledovat zprávy ani si namlouvat, že je svět bezstarostným místem. Takový přístup by byl stejně zkreslený jako přesvědčení, že kolem nás existují pouze krize.
Pomoci může vědomější práce s tím, odkud a jak často informace přijímáme. Místo průběžného kontrolování telefonu lze zprávy otevřít jednou nebo dvakrát denně. Místo desítek útržků ze sociálních sítí si vybrat několik důvěryhodných médií. U dramatického případu se podívat také na dlouhodobá data a položit si otázku, zda jde o obecný vývoj, nebo o výjimečnou událost.
Užitečné je sledovat nejen to, co se pokazilo, ale také co se podařilo změnit a jaká řešení fungují. Ne proto, abychom potlačili špatné zprávy, ale abychom skutečnost viděli celou. Svět totiž není jednoduše lepší ani horší než dřív. V některých oblastech se zlepšuje, v jiných stagnuje a v dalších čelí vážným problémům.
Náš pocit z něj však nevytvářejí jen samotné události. Vytváří jej také frekvence, s jakou je sledujeme, způsob jejich podání a algoritmy, které rozhodují, co uvidíme jako další.
Možná tedy nežijeme v nejhorší době. Spíše jsme jen první generací, která nosí nejhorší okamžiky celého světa nepřetržitě v kapse.
