Děti se dřív vychovávaly jinak. Co jsme opustili právem a co možná zbytečně

Stačí u rodinného stolu otevřít téma výchovy a během několika minut se pravděpodobně dostaneme k větě, že „my jsme to také přežili“. Pohlavek nikoho nezabil, zlobivé dítě se srovnalo, domácí povinnosti byly samozřejmostí a ze školy se chodilo rovnou ven, odkud se vracelo až k večeři.

Dnešní rodičovství vedle toho někdy působí jako činnost vyžadující téměř odbornou kvalifikaci. Řeší se dětské emoce, bezpečná vazba, vhodné nastavování hranic, kvalita společně stráveného času i to, zda určitá věta potomka jednou nepoznamená. Děti mají telefony, kroužky a organizovaný program, rodiče zase přístup k množství informací, o němž se předchozím generacím ani nesnilo.

Snadno z toho vznikne jednoduchý generační příběh: dříve byla výchova přísná a děti odolné, dnes je laskavější a děti údajně méně samostatné.

Skutečnost je však zajímavější. Za posledních sto let jsme opustili postupy, které měly pro děti velmi reálné následky, a mnohem vážněji bereme jejich důstojnost i psychické potřeby. Současně stojí za úvahu, zda se v touze chránit potomky před každým rizikem nezmenšil prostor, v němž se mohou učit samostatnosti, nést přiměřenou odpovědnost a jednoduše být dětmi bez neustálého dozoru dospělých.

Při srovnávání generací bývá první problém už v samotném slově „dříve“. Dětství před sto lety znamenalo něco jiného než dětství v sedmdesátých letech a život dítěte z městské vzdělané rodiny se výrazně lišil od života na venkovském hospodářství.

Ani starší pedagogika nebyla jednotným světem slepé poslušnosti. Už na přelomu 19. a 20. století se proti mechanickému drilu a příliš autoritářské škole vymezovala reformní pedagogická hnutí, která zdůrazňovala individualitu dítěte a jeho aktivnější úlohu ve vzdělávání. O způsobu, jakým s dětmi zacházet, se tedy vedly spory dávno před současnými debatami o respektující výchově.

Přesto byla společenská hierarchie mezi dítětem a dospělým výraznější. Dospělý měl přirozenou autoritu vyplývající už ze své role a od dítěte se očekávalo, že se jí přizpůsobí. Prostor pro vyjednávání býval užší a poslušnost sama o sobě měla vysokou hodnotu.

Nejviditelněji je proměna patrná u trestání.

Tělesné tresty mají v českých zemích dlouhou historii, která je překvapivě složitá. Ve školách je právní předpisy odmítly už v 19. století. Hasnerův zákon z roku 1869 je označil za nepřípustné a školní řád z následujícího roku výslovně stanovil, že dítě nelze trestat na těle. Praxe se však měnila mnohem pomaleji než zákony. Odborná studie Karla Rýdla a Hany Zitkové uvádí, že se fyzické trestání ve školách objevovalo i poté a úřady musely zákaz opakovaně připomínat.

V rodinách přetrvávalo ještě mnohem déle. Pohlavek, plácnutí přes zadek nebo výprask nebyly automaticky vnímány jako selhání rodiče, nýbrž jako jeden z dostupných výchovných prostředků. Právě odtud pochází zkušenost mnoha lidí, kteří dnes vzpomínají, že „dostali a vyrostli“.

Zajímavé je, že tento způsob výchovy nezmizel ani s generační výměnou. Výzkum 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy z roku 2023 ukázal, že k fyzickým trestům častěji sahají rodiče, kteří je sami v dětství zažívali. Novější šetření z roku 2025 pak zjistilo, že více než 84 procent rodičů by se tělesným trestům chtělo vyhnout, přičemž vlastní zkušenost s nimi zůstává nejsilnějším ukazatelem toho, zda je člověk použije i u svých dětí. Postoj společnosti se tedy mění rychleji než naučené reakce.

Od 1. ledna 2026 se změna promítla i do českého občanského zákoníku. Ten nyní výslovně uvádí, že tělesné trestání, působení duševního strádání a jiná ponižující opatření zasahují do lidské důstojnosti dítěte.

Současné odborné poznání navíc nedává mnoho důvodů k romantizování někdejšího „jednoho dobře mířeného pohlavku“. Přehled 69 dlouhodobých studií publikovaný v časopise The Lancet spojil fyzické trestání s následným nárůstem problémového chování dětí. Světová zdravotnická organizace ve své zprávě z roku 2025 shrnuje dostupné poznatky ještě jednoznačněji: tělesné tresty nesou řadu zdravotních a vývojových rizik a nebyly u nich doloženy přínosy, které by tato rizika vyvažovaly.

V tomto ohledu se tedy návrat ke starým pořádkům obhajuje obtížně.

Jinou otázkou jsou povinnosti. Ve vzpomínkách starších generací se opakovaně objevuje představa dítěte, které nebylo pouze příjemcem péče, nýbrž se podle svých možností podílelo na chodu domácnosti.

Podoba této pomoci závisela na době i prostředí. Někde znamenala péči o mladší sourozence, jinde práci kolem domu, hospodářství nebo běžné domácí činnosti. Dítě vyrůstalo s vědomím, že rodina funguje také díky jeho přičinění.

Etnologická studie Heleny Kubátové, která prostřednictvím rozhovorů sledovala několik generací obyvatel Hlučínska, zachytila velmi silný důraz na pracovitost. U starších generací patřila práce v domácnosti a kolem domu téměř k samozřejmé součásti života. Jeden ze středně starých respondentů dokonce vzpomínal, že se jako chlapec schovával venku s knihou, aby okolí nemělo pocit, že si jen čte a „nic nedělá“. Autorka přitom sama upozorňuje, že jde o regionální kvalitativní výzkum, takže jej nelze vydávat za obraz celé republiky. Jako příklad hodnotového prostředí své doby je však výmluvný.

Právě tady stojí za to minulost trochu rozdělit.

Představa, že dítě musí neustále pracovat, protože odpočinek zavání leností, nám dnes právem připadá přehnaná. Děti potřebují hru, odpočinek i čas, který nemá žádný praktický výsledek. Zároveň se však nabízí otázka, zda jsme se spolu s někdejší tvrdostí někdy nezbavili i užitečného vědomí, že dítě může být platným členem domácnosti.

Prostřít stůl, vynést koš, dojít pro pečivo nebo se přiměřeně věku postarat o vlastní věci nemusí být pozůstatkem autoritářské výchovy. Může to být způsobem, jak dítě postupně zjišťuje, že společný život stojí na spolupráci.

Snad žádná vzpomínka na dětství se v generačních debatách neobjevuje tak často jako dlouhá odpoledne venku. Děti si organizovaly hry samy, rodiče mnohdy přesně nevěděli, kde se právě nacházejí, a hlavní instrukcí bývalo, kdy mají přijít domů.

Takový způsob života měl i svou odvrácenou stránku. Menší dohled znamenal, že dospělí nemuseli včas zachytit úraz, šikanu nebo jiný problém. Z dnešního pohledu také nelze přehlédnout, že některá rizika, nad nimiž starší generace mávly rukou, byla skutečně riziky, nikoli pouze zdravou školou života.

Přesto samostatnost získaná každodenním pohybem bez rodičovské režie měla svou hodnotu. Děti se musely domluvit, vyřešit spor, odhadnout vzdálenost, hlídat čas a rozhodovat se bez okamžité možnosti obrátit se na dospělého.

Současná česká data přitom vyvracejí jednoduchou představu, že dnešní děti už ven téměř nechodí. Výzkum STEM z roku 2023 zjistil, že školáci ve sledovaných venkovních prostředích strávili v průměru hodinu a 33 minut ve všední den a přes tři hodiny o víkendu. Ve srovnání s rokem 2015 se celkové údaje zásadně nezměnily. Zajímavější je způsob trávení tohoto času: jen malá část dětí bývala venku sama a rodiče předškoláků označovali vlastní obavy o bezpečnost za jednu z hlavních překážek častějšího pobytu venku.

Rozdíl tedy nemusí spočívat pouze v počtu hodin na čerstvém vzduchu – mění se také míra kontroly, kterou nad dětským časem máme.

Mobilní telefon umožňuje během několika vteřin zjistit, kde dítě je, a kroužky vytvářejí bezpečnější a organizovaný program. Rodiče mají více informací o možných nebezpečích a zároveň nesou silnější pocit osobní odpovědnosti za všechno, co by se mohlo stát. Výsledkem však může být paradox: dítě chráníme lépe než předchozí generace, současně mu musíme samostatnost vytvářet vědomě, protože už nevzniká tak samozřejmě každodenním provozem.

Podobně snadno se idealizují mezigenerační vztahy. Představa několikagenerační rodiny, v níž babička vždy bydlí za rohem a děti přirozeně vyrůstají mezi příbuznými různého věku, patří k oblíbeným obrazům minulosti.

V některých rodinách tomu skutečně tak bylo. Studie z Hlučínska zachycuje například vzpomínku muže, jehož rodiče si kvůli dětem střídali pracovní směny a hodinu mezi jejich příchodem a odchodem vyplňovala babička. Širší rodina zde fungovala jako běžná součást každodenní péče.

Ani v tomto případě však nelze jednoduše tvrdit, že dnešní rodiny o mezigenerační blízkost přišly. Výzkum Současná česká rodina ukazuje, že prarodiče mají výraznou úlohu i nyní. Více než pětina respondentů ve věku 35 až 49 let uvedla, že jim s dítětem pravidelně pomáhá alespoň jeden prarodič, a dvě pětiny lidí nad 65 let pravidelně pečují o vnoučata.

Proměnila se spíše forma soužití. Babička už nemusí bydlet ve stejném domě a dítě s ní nemusí automaticky sdílet část každého dne. Kontakt se častěji domlouvá, plánuje a přizpůsobuje práci, vzdálenosti i programu všech zúčastněných.

Možná právě zde lze hledat něco, co stojí za zachování: přítomnost dalších dospělých, kteří dítě znají dlouhodobě a jejichž vztah s ním není založený na výkonu, škole ani organizovaném programu.

Proměna výchovy není pouze příběhem o tom, že jsme se stali citlivějšími. Dnešní rodiče mají k dispozici poznatky vývojové psychologie, pediatrie a neurověd, které předchozí generace jednoduše neměly.

Vědí více o následcích násilí, důležitosti bezpečných vztahů nebo dětském psychickém vývoji. Společnost také mnohem méně přijímá představu, že rodinné zacházení s dítětem je čistě soukromá záležitost, do níž nikomu nic není. Současná právní úprava výslovně staví tělesné trestání a ponižování do rozporu s důstojností dítěte a výzkumy ukazují, že naprostá většina českých rodičů by se fyzickému trestání chtěla vyhnout.

Vyšší nároky na rodičovství ovšem přinášejí nový druh nejistoty. Jak správně reagovat na vztek? Kolik dítěti dovolit? Kdy pomoci a kdy ustoupit? Nakolik respektovat jeho názor a kde jednoduše rozhodnout jako rodič?

Někdejší jednoznačné „protože jsem to řekl“ nabízelo dospělému jednoduchou odpověď, i když z pohledu dítěte často velmi nedostatečnou. Současné rodičovství vyžaduje více vysvětlování a přemýšlení, což je v mnoha ohledech posun k lepšímu. Současně nemusí každé rodičovské rozhodnutí vznikat po dlouhém vyjednávání a každá dětská nespokojenost nemusí znamenat chybu dospělého. Respekt k dítěti a rodičovská autorita se totiž vzájemně nevylučují.

Při pohledu na starší způsoby výchovy je snadné vybírat si podle vlastního přesvědčení. Někdo vidí především děti, které poslouchaly a dokázaly se o sebe postarat. Jiný si všimne strachu z trestu, nedostatku soukromí a pocitů, o nichž se doma nemluvilo.

Obě zkušenosti mohly existovat současně.

Nemá smysl vracet pohlavky, ponižování ani autoritu založenou na strachu. Stejně málo užitečná by však byla představa, že dobré dětství vyžaduje odstranění všech povinností, rizik a nepohodlí.

Dítě může vyrůstat bez fyzických trestů a zároveň nést odpovědnost za část domácnosti. Může vědět, že jeho názor rodiče zajímá, a přitom přijmout, že konečné rozhodnutí někdy patří dospělému. Může mít bezpečné zázemí a současně dostatek prostoru, aby se postupně naučilo obejít bez našeho dohledu. A vztah s prarodiči může být důležitý i tehdy, když tři generace nesdílejí jednu kuchyň.

Mezigenerační debata o výchově proto nemusí končit rozhodnutím, která generace to dělala správněji. Mnohem užitečnější je rozlišit, které změny dětem přinesly větší bezpečí a důstojnost a které části někdejší každodennosti by jim mohly prospět i dnes.

Z minulosti nemusíme přebírat její tvrdost, abychom si připomněli hodnotu samostatnosti, přiměřených povinností a rodiny, v níž dítě nevyrůstá pouze mezi rodiči a vrstevníky. Možná právě tak lze spojit to nejlepší z obou přístupů: dítě, které se nemusí rodiče bát, a přesto ví, že svět se netočí jen kolem něj.

Zdroje: časopis Pedagogika, lf1.cuni.cz, občanský zákoník, WHO, STEM