Článek
Nenechme se ale opít rohlíkem. V téhle hlasité hádce totiž tak nějak účelově zaniklo jedno zásadní matematické pravidlo: v letošním roce se nás povinnost „brát, nebo platit“ vůbec netýká.
Migrační pakt, který byl schválen před dvěma lety a nyní nabíhá do ostrého provozu, je pro politiky zlatý důl. Je v něm totiž magické slovo „povinná solidarita“. Co to ale znamená v praxi pro Česko právě teď?
Pravidlo „ber, nebo plať“
Základním kamenem paktu je systém, který má ulehčit přetíženým státům na jihu Evropy (jako je Itálie nebo Řecko). Funguje to jednoduše: členský stát má na výběr. Buď část žadatelů o azyl převezme na své území, nebo se z této povinnosti „vyplatí“ částkou zhruba 20 tisíc eur (cca půl milionu korun) za každého odmítnutého člověka. Případně může poskytnout jinou pomoc, třeba materiální.
Zní to jako vydírání? Pro státy, které migrace dosud netrápila, určitě. Jenže Česko do této kategorie už dávno nepatří.
Náš ukrajinský štít
Česko má pro startovací rok 2026 v ruce obrovský trumf. Pakt totiž obsahuje mechanismus takzvaného „offsetu“ (zohlednění zátěže). Země, která je sama pod migračním tlakem, je od povinných příspěvků či přebírání dalších lidí osvobozena.
Na našem území žijí statisíce Ukrajinců s dočasnou ochranou. Podle všech evropských metrik a dat jsme stát, který už nyní projevuje extrémní míru solidarity. Pro rok 2026 jsme tak v podstatě „vysátí“ a Evropská komise s námi v rámci přerozdělování dalších uprchlíků z jihu nepočítá. My nebudeme platit Itálii. Z logiky věci jsme to my, kdo by si mohl o solidaritu říct. Takže křičet dnes o tom, že budeme v roce 2026 platit stamilionové pokuty, je bohapusté strašení voličů.
Proč se tedy hádáme?
Důvod je prostý – strach je ta nejlepší (před)volební kampaň. Pro politiky napříč spektrem je mnohem snazší vyvěsit billboard s heslem „Zastavíme diktát Bruselu“ než lidem vysvětlovat složitý byrokratický mechanismus výjimek. Migrační pakt je skvělý fackovací panák.
V tichosti navíc od ledna 2026 začala platit nová česká cizinecká legislativa, která naopak pravidla extrémně zpřísňuje. Urychluje řízení a umožňuje mnohem rychleji vyhostit ty, kteří se u nás dopustí i méně závažné trestné činnosti. O tom se ale na náměstích nekřičí, protože to není tak atraktivní jako imaginární hrozba.
Kdy nám skončí „ochranná lhůta“?
Abychom byli fér, výjimka není trvalá. Hodnotí se každý rok. A tady přichází to jediné reálné nebezpečí, o kterém bychom měli diskutovat. Co se stane, až válka na Ukrajině skončí? Jakmile většina Ukrajinců získá trvalý pobyt (a přestanou se počítat jako lidé pod ochranou) nebo se vrátí domů, náš „ukrajinský štít“ zmizí.
V tu chvíli na nás povinnost solidarity dopadne naplno. To je moment, na který se musí Česká republika připravit diplomaticky i finančně. Ale předstírat, že ta katastrofa se děje právě teď a že nás zradili vlastní politici v Bruselu, je urážkou inteligence nás všech.
Zhluboka se nadechněme. Letos nám účet z Bruselu za uprchlíky vážně nepřijde. Máme tu totiž svých problémů s integrací dost, a Evropa to moc dobře ví.
Zdroje: mv.gov.cz, vlada.gov.cz, Europeum, Dostupný advokát
