Článek
Vyberte si: 10 %, 15 %, 20 %. Klikněte na nulu a zbytek čekání se budete potit hrůzou, jestli vám tu pizzu nepřivezou studenou nebo jestli s ní kurýr nevybere každou díru na silnici. Vítejte v éře únavy ze spropitného.
Zatímco ještě před pár lety bylo dýško odměnou za nadstandardní péči, donášku těžkých talířů a úsměv číšníka, dnes z něj technologie udělaly poplatek za strach. Aplikace na rozvoz jídla nás naučily dávat spropitné naslepo. Jako spotřebitelé toho ale začínáme mít plné zuby. A nebojte se, nejste v tom sami – podle dat to štve v podstatě celou planetu.
1. Guilt Tipping: Dýško ze strachu a pocitu viny
To, co před obrazovkou telefonu cítíte, má dokonce svůj odborný název: Guilt tipping (spropitné z pocitu viny). Je to ten moment, kdy v aplikaci raději přihodíte padesátikorunu rovnou, jen abyste nevypadali jako lakomci a pojistili si, že se na vaši objednávku nikdo nevykašle. Tedy spropitné za službu, která se ještě ani nestala.
Zatímco v USA už tento nátlak dosáhl absurdních rozměrů – podle průzkumů tam přes 60 % lidí dává dýško jen ze strachu z odsouzení – v Česku jsme k těmto digitálním výzvám zatím ostražitější. Dýška sice stále dáváme (a u rozvozů jídla dokonce častěji než v kamenných restauracích), čím víc na nás však tlačí aplikace ze všech stran s přednastavenými částkami, tím víc v nás roste odpor. Fenomén „únavy ze spropitného“ totiž není jen americký výstřelek.
2. Mezi dvěma extrémy: Od amerického tlaku po asijskou hrdost
Když se podíváme do světa, zjistíme, že přístup ke spropitnému je ukázkovou kulturní propastí. Na jedné straně stojí Amerika, odkud se k nám tento digitální nátlak plíží, a kde nezaplatit 20 % navíc znamená v podstatě společenskou sebevraždu.
Na straně druhé je ale Japonsko nebo Jižní Korea. Kdybyste tam zkusili kurýrovi nebo číšníkovi vnutit dýško, pravděpodobně se hluboce urazí. Precizní služba je tam totiž považována za naprostý standard, který je už logicky zahrnutý v ceně. Nabízet peníze navíc se bere jako neúcta – jako byste naznačovali, že je jejich šéf špatně platí a vy je musíte zachraňovat ze soucitu. Je to fascinující paradox: zatímco na druhém konci světa lidi uráží, když jim dýško dáte, po nás se chce, abychom se cítili provinile, když nedáme dost.
A jak to tedy vypadá u nás? My jsme se historicky zasekli někde uprostřed. Jsme totiž národem takzvaných zaokrouhlovačů. Průměrné české dýško se dlouhodobě pohybuje kolem částky 23 korun (což dělá zhruba 5 % z běžné útraty). Odjakživa jsme zvyklí u oběda za 185 korun hrdě pronést: „Dvě stě, to je dobrý.“ A to nám vyhovuje. Jakmile na nás ale aplikace u pizzy za tři stovky po zaplacení všech poplatků za doručení „nenápadně“ vybalí požadavek na dalších 60 korun, cítíme se oprávněně pohoršeni.
3. Zaplaťte je vy, je to váš byznys
Není to o tom, že bychom jako společnost zhrubli a nechtěli dopřát kurýrům hezký plat. Všichni víme, že sedět celý den na kole nebo v autě, mnohdy za bídné peníze, není žádný med. Problém je v principu: jako zákazníci začínáme mít pocit, že na nás velké platformy přenášejí svou vlastní zodpovědnost.
Logika je přitom jednoduchá – my platíme za jídlo i za dopravu a tak nějak automaticky očekáváme, že z těchto peněz firma své lidi férově odmění. Snaha motivovat nás k dýšku dřív, než kurýr vůbec nastartuje auto, na nás pak působí spíš jako psychologický nátlak než jako prostor pro štědrost. Dýško má být totiž odměna za to, že k nám jídlo dorazilo včas, v pořádku a s úsměvem. Ne povinný „příplatek za ochotu“, který musíme potvrdit v košíku aplikace, abychom neměli špatné svědomí.
Takže až na vás příště aplikace v mobilu zkusí ten svůj digitální psí pohled, v klidu ho ignorujte. Není to žádné lakomství. Je to jen zdravý rozum, který nám říká, že platit za dobrou službu dřív, než se vůbec stane, je prostě postavené na hlavu.
Ty drobné, co jste právě v aplikaci ušetřili, si raději nechte v kapse nebo v misce v předsíni. Protože až vám ten kurýr doopravdy přiveze jídlo včas, teplé a s úsměvem, můžete mu tu dvacku nebo padesátikorunu dát přímo do ruky. Budete mít jistotu, že si ji opravdu zasloužil, a hlavně – že se k němu skutečně dostane.
Zdroje: Štamgast&Gurmán, The Guardian, Novinky.cz
