Článek
Jakmile tohle téma otevřou politici, okamžitě slyšíme tu stejnou, již pontolikáté ohranou písničku: „Musíme postavit víc školek! Zlevnit hypotéky! Dát větší porodné!“ Je to sice hezké, ale naprosto mimo. Problém totiž není v počtu volných míst pro předškoláky ani v úrocích u bank. Problém je v tom, že my potomky prostě nechceme. Nebo na ně nemáme energii. A je na čase si to přiznat nahlas.
Generace našich rodičů brala svatbu a založení rodiny ve třiadvaceti jako automatickou součást dospělosti. Dnes? Dnes je rodičovství jen jednou z mnoha životních křižovatek – a čím dál víc lidí si na ní vybírá odbočku s nápisem „ne“.
Past dokonalého načasování
Jedním z největších paradoxů dnešní doby je, že spousta lidí vlastně rodinu chce, ale nakonec ji nemá. (Nejen) ženy dnes mateřství odkládají tak dlouho, že k němu u velké části z nich (zejména u ročníků narozených po roce 1985) dojde mnohem později, než samy plánovaly. A u druhého už jim pak často vystaví stopku biologie nebo obyčejná únava.
Čekáme na tu ideální chvíli. Až dostudujeme. Až najdeme práci snů. Až procestujeme Asii. A hlavně – až najdeme toho „naprosto dokonalého, bezchybného partnera“. Jsme první generace, která má pocit, že přivést do života nového člověka je extrémně náročný manažerský projekt vyžadující stoprocentní připravenost. Jenže ta ideální chvíle logicky nikdy nepřijde.
Moje svoboda, moje volba
Dřív na každého, kdo se rozhodl nezakládat rodinu, společnost koukala jako na exota. Dnes je bezdětnost regulérní životní styl. Mnozí už se prostě nechtějí vzdát své autonomie. Chtějí budovat kariéru, mít klid na své koníčky a hlavně – nechtějí dalších dvacet let obětovat neustálému stresu, kompromisům a zodpovědnosti za cizí život.
Nejde o sobeckost, ale o upřímnost. Spousta lidí dává přednost spokojenému partnerskému soužití, kdy si v pátek večer v klidu otevřou víno a nikdo u toho neječí, před rolí frustrovaných rodičů, kteří si na potomkovi jen vylévají své nenaplněné ambice.
Budoucnost jako otazník
A pak je tu to veřejné tajemství, o kterém se mluví jen šeptem: stav dnešní společnosti. Doba postcovidová, válka za rohem, drahota a strach z budoucnosti. Spousta mladých si prostě říká, jestli je vůbec etické přivést novou bytost do prostředí, které se potácí od jedné krize ke druhé. Nechceme přece další generaci připravit realitu v klimatickém nebo sociálním kolapsu. Energii, kterou bychom věnovali výchově, raději směřujeme do vlastního klidu, do dobrovolnictví nebo do záchrany toho, co z přírody ještě zbylo.
Takže až zas nějaký politik vytáhne tabulku s klesající porodností a slíbí novou školku, pošlete ho někam. Dokud nepochopíme, že z rodičovství se stal ten nejtěžší „sport“ na planetě, do kterého se v dnešní vyčerpané době lidem zkrátka nechce, žádná čísla se nezlepší.
Děti se nerodí z dotací. Děti se rodí z naděje. A té je kolem nás čím dál míň.
