Článek
Český silniční konflikt mezi řidiči aut a cyklisty je fenoménem, který na sociálních sítích spolehlivě generuje tisíce nenávistných komentářů z obou stran. Jenže ono to není černobílé. Ne každý cyklista je bezbranná oběť a ne každý řidič je bezohledný agresor. Kde končí selský rozum a proč nás ta vzájemná upjatost stojí zdraví?
Když se řidič s cyklistou potkají na jedné okresce, připomíná to občas srážku dvou naprosto odlišných živočišných druhů. A přitom by stačilo tak málo – uvědomit si, že silnice není závodní okruh ani náš soukromý majetek. Pojďme si ale upřímně říct, čím si obě strany tak spolehlivě zvedají tlak.
Když je cyklostezka sprosté slovo
Buďme k sobě upřímní – cyklisté často řidičům pijí krev z velmi oprávněných důvodů. Víkendovým fenoménem českých silnic totiž nejsou jen rodinky na výletě, ale takzvaní hobby závodníci. Muži (a ženy) oděni do profesionální lycry, kteří si na svém drahém karbonovém stroji právě jedou vlastní Tour de Czechia.
Právě u této skupiny často vídáme nešvary, které dokážou vytočit i toho nejklidnějšího řidiče. Patří sem bezdůvodná jízda dvou až tří cyklistů vedle sebe, čímž spolehlivě zablokují celý jízdní pruh. Nebo okupování samotného středu silnice, i když by se dalo jet bezpečně u kraje. Tím nejbolestivějším paradoxem je pak situace, kdy obec za desítky milionů korun vybuduje nádhernou, hladkou cyklostezku vedoucí paralelně se silnicí – a po silnici přesto kličkují cyklisté mezi kamiony, protože „na cyklostezce se jim pod kola pletou maminky s kočárky a oni přece trénují“.
Syndrom ztracených deseti vteřin
Na druhou stranu, jakmile sesednete z kola a sundáte si helmu, zjistíte, že na silnicích vládne zbytečná agrese i ze strany motoristů. Pro spoustu českých šoférů se cyklista stal chodícím (respektive jedoucím) terčem bez ohledu na to, jak vzorně jede.
Kde se v nás bere ta šílená netrpělivost? Pokud řidič dojede traktor, automaticky zpomalí a čeká na přehledný úsek k předjetí. Pokud dojede cyklistu, často má pocit, že přibrzdit na deset vteřin a bezpečně ho objet je nepřijatelná urážka jeho jezdeckých dovedností. A tak se míjí takzvaně „na zrcátko“, povinný odstup 1,5 metru je vnímán jen jako obtěžující byrokratický výmysl a na denním pořádku je troubení, které má cyklistu „vychovat“, ale reálně ho spíš vyleká tak, že mu hrozí pád do příkopu.
Čísla, ze kterých mrazí
Tato zákopová válka má bohužel velmi reálné oběti. Nejde totiž jen o pocity, ale o tvrdá data. Podle aktuálních statistik Policie České republiky dochází k nehodám cyklistů v alarmující míře. V posledních letech policie ročně eviduje výrazně přes 4 000 nehod s účastí cyklistů, přičemž jejich počet (i kvůli nárůstu elektrokol a elektrokoloběžek) mírně roste.
A tady přichází to nejhorší zjištění pro obě strany: vinu nelze házet jen na ty druhé. Z oněch více než 4 000 nehod jsou zhruba dvě třetiny zaviněny samotnými cyklisty (často kvůli nezvládnutí řízení, nerespektování přednosti v jízdě nebo alkoholu). Na druhou stranu, když už chybuje řidič auta a dojde ke srážce, následky pro člověka bez ochrany plechové karoserie bývají fatální. Ročně na našich silnicích vyhasnou desítky životů lidí na kolech.
Ať už tedy jedeme z nedělního výletu, počítáme kilometry ve sportovním, nebo pospícháme s nákupem domů, oběma táborům chybí to nejdůležitější – obyčejný pud sebezáchovy a ohleduplnost. Možná by na začátek stačilo, kdybychom na chvíli potlačili svá ega. Kdyby cyklisté využívali prázdné cyklostezky a uvědomili si, že silnice první třídy není tréninkový polygon. A kdyby řidiči dokázali pochopit, že ubrat plyn na pár vteřin je naprosté minimum, které z nich nedělá slabochy, ale normální, ohleduplné lidi. Na tu silnici se totiž nakonec vejdeme všichni.
Zdroje: policie.gov.cz, besip.gov.cz
