Článek
Přesně takový byl můj start na Svatojakubskou cestu z Poděbrad podél Labe – rychlý, minimalistický, a přesto naplněný zážitky, které bych při pečlivém plánování možná nikdy nezažil.
Rychlost rozhodnutí: Když cesta volá, neváhej
Všechno začalo jedním okamžikem pod dvojitou duhou. Prostě jsem vzal batoh a vykročil. Žádné velké rozmýšlení, žádné dlouhé přípravy. Až zpětně mi došlo, kolik jsem toho vlastně nevěděl a jak málo jsem byl „připravený“. Ale možná právě v tom je kouzlo. První dárek cesty byla ta duha – znamení, že jsem vykročil správným směrem.
Zabalil jsem si jen to nejnutnější. Věci na vaření, spacák, základní vybavení. Jídlo? Na to jsem v tom spěchu úplně zapomněl. Až když jsem byl na cestě, došlo mi, že v batohu není ani kousek chleba. Jen starý liháč na vaření. Ale hlad mě nečekal.
První kilometry Polabím: Krajina, která překvapí i domorodce
Poděbradská fara
První razítko do poutnického kredenciálu jsem si vyzvedl na poděbradské faře, kde mi milá paní přidala i čokoládové euro na cestu. Už to byl první náznak, že na cestě nebudu nikdy sám. Vyrazil jsem naboso po cyklostezce podél Labe, jak mám z běhání ve zvyku.
Bouřka v Kovanicích mě přinutila otestovat pláštěnku – a hned jsem zjistil, že čínská velikost „V“ postavu 185 cm s batohem nezakryje. To jsou přesně ty detaily, které člověk řeší až na cestě. V Nymburce mě zastihla další bouřka, kterou jsem přečkal v hotelové kavárně s espresem. Využil jsem čas ke stažení offline map do mobilu – další lekce spontánnosti: co nemáš v hlavě, doženeš za pochodu.
Minimalismus v praxi: Bez jídla, ale ne o hladu
Labe Litol
Za Nymburkem už cesta vedla krásnou krajinou – asfalt střídala pěšina, travnaté úseky, výhledy na trosky hradu Mydlovaru. Právě tady přišlo uvědomění, že jsem si opravdu nezabalil žádné jídlo. Ale i bez zásob jsem nehladověl. Cestou se nabídl sírovec (houba), pár brambor k večeři se také našlo. Když má člověk otevřenou mysl, vždycky něco k jídlu objeví.
Večer jsem dorazil k mostu přes Labe v Litoli do Lysé nad Labem. Pod mostem se koupaly děti, dospělí, karavany, auta – život na druhém břehu. Na levém břehu jen klid, cedule se zákazem táboření a pár vysekaných rybářských plácků, ideální místo na přespání. První noc pod hvězdami, bez komárů, s pocitem naprosté volnosti. Jen ty plácky sloužily spíš k sexu než k rybaření.
Reflexe: Co mi rychlý odchod a Polabí daly
Za první den jsem ušel 28 kilometrů. Bez jídla v batohu, ale ne o hladu – ani fyzicky, ani duševně. Cesta mi dala bleskovou lekci, že se o své děti postará. Stačí vnímat svět kolem sebe a hladovět nebudu.
Když člověk vyrazí rychle, bez zbytečných příprav, otevře se nečekaným možnostem. Polabí mě překvapilo svou pohostinností, krásou i tím, jak málo skutečně potřebujeme k tomu, abychom byli šťastní.
Důvěra v cestu, v lidi a v to, že všechno, co potřebuje člověku přijde rovnou do cesty – to je hlavní lekce, kterou jsem si z rychlého odchodu na Svatojakubskou cestu z Polabí odnesl. Ať už plánujete svou pouť měsíce, nebo se rozhodnete během pár hodin, věřte, že i bez jídla můžete jít – a nebudete o hladu. Stačí vykročit.
