Bloudil jsem v bavorském lese. Svatojakubská cesta mi ukázala, proč dělám stejné chyby celý život

Ráno ještě dostanu pašáckou snídani! Rodinka majitelů penzionu Schönen Aussicht vlastní dole v městečku řeznictví a tak mi stará paní naservíruje prvně v životě hemenex, kde je víc šunky než vajíčka. K tomu čerstvý chleba, překapávané kafe. A se snachou mě pobízí, jen ať si dám, že je dlouhááááá cesta přede mnou. Seděly u mě obě, mladá tlumočí a povídáme si o cestě. A ještě zabalit pořádnou svačinu na cestu. Zlatíčka. Tahle snídaně mi vydržela skoro do večera.

Čekal jsem, že půjdu podél Dunaje. Název příštího městečka — Wörth an der Donau — přece nemohl lhát. Chyba lávky, cesta vede hřebenovkou po kopcích, pět kilometrů od řeky. Dunaj se někde dole kroutí jako had a dává mi najevo, že ho uvidím, až bude sám chtít.

Velké cedule v lese zakazují všechno kromě dýchání. Je tu krajinná rezervace a značení začalo být zajímavé.

Značky Jakobsweg jsou namalované přímo na stromech — žádné šipky, žádné sloupky s kilometrovníkem, jen žlutá mušle na kůře. Přírodní rezervace, extra pravidla. A jak strom roste, kůra se loupe a značka s ní. Někde je skoro neviditelná, někde zmizela úplně. Výborné je, že když označkovaný strom musí porazit, tak nechají vysoký pařez i se značkou.

Držet se správné cesty teď vyžaduje plnou pozornost. Musím se zastavit skoro na každé křižovatce a najít další značku, i když se zdá, že je směr naprosto jasný.

Přece půjdu rovně, ne? Vždyť je to logické. Ale právě tam, kde to bylo „logické“, jsem se málem ztratil.

A pak mi to došlo. Je to jako v životě. Člověk by se měl u každého rozhodnutí zastavit a s čistou hlavou volit podle znamení, které ho vede k cíli. Jinak se dostane mimo velmi rychle.

Kolikrát v životě jsem šel rovně, protože to bylo logické? Kolikrát jsem přeskočil zastavení, přehlédl znamení, protože jsem si byl jistý směrem? A kolikrát jsem pak stál jako včera dole u lomu a zjišťoval, že jsem čtyři kilometry mimo? Cesta je brutálně upřímný učitel.

Když je nejhůř, hledám se na mapy.cz, tedy nyní už mapy.com. Google maps jsou úplně k ničemu, ukazují jen malou tečku na zelené ploše.

Člověk stojí v bavorském lese na křižovatce pěšin a přesto ukážou skoro na metr, kam jít. Když značkaři přidávají novou variantu, už je tam. Jakoby za nimi chodili a hned píchali špendlíky do mapy.

Kolem poledne scházím z lesů dolů do městečka Worth an der Donau.

V dálce za dálnicí je vidět modrou stuhu Dunaje, ale je moc daleko. Tak obejdu zámek, sednu si na chvíli do kostelíka. Všude zavřeno, lidi jsou asi v práci. Pokračuji přes kopeček do dalšího městečka. Kupodivu pořád ještě nemám hlad, ačkoli je po poledni. Holt pořádná snídaně, vzpomínám s vděčností na dámy ze Schönen Aussicht.

Ve Wiesent jsem narazil na kostel, který mě ohromil svou přizpůsobivostí.

Z jedné strany jemné baroko — starý kostelík, který pamatuje generace. Z druhé velká moderní hala. Strop nesou lepené dřevěné nosníky jako v průmyslové hale. Starý kostel nezbourali. Když už nestačil, protože se městečko rozrostlo, prostě ho vestavěli dovnitř. Teď tvoří kapli uvnitř většího celku.

Stál jsem tam a přemýšlel, kolik věcí v životě zbouráme, protože jsou „staré a překážejí“. Kolik z nich by šlo místo toho zabudovat do něčeho nového. Kolik moudrosti necháme padnout jen proto, že nevypadá moderně.

Obec tím navíc získala zázemí pro akce, jak bylo vidět z nástěnky. Funkční a krásné zároveň. Chytré řešení, které nevzniklo ze strachu ze starého, ale z respektu k němu.

Šlapu dál po dlouhatánské asfaltce rovné jak pravítko. Nikde kousek stínu. Slunce pálí do hlavy i do asfaltu, nohy se mi doslova vaří. Cítím se jako slanina na rozpálené pánvi. Nezbývá než šlapat a šlapat. V hlavě se mi pořád ozývá refrén staré písničky od Plavců, „slunce pálí jen a stínu šmouhu šedivou, táhnu pod sebou“.

Až v Bach an der Donau zjišťuji, že jsem celou dobu šel po Donau Panoramaweg — ne po Jakobsweg. Vteřinka nepozornosti na křižovatce mě poslala na jinou těžší trasu. A Dunaj, který měl být celou dobu nalevo, jsem ani nezahlídl.

Klasika.

Jenže — a tady je to zajímavé — ta „špatná“ cesta mě dovedla přesně tam, kde jsem měl být. Jen jinak. Přes jiné kopce, jiné pohledy, jiné lekce. Možná právě proto, abych si uvědomil, že cíl je vlastně cesta , po které jdu.

Kolem páté v Bach an der Donau nakupuji jídlo a začínám se poohlížet po nějakém spaní. Na šipce Hammermühle je namalovaná postýlka, že by? Jenže chybí vzdálenost, ale nemůže to být daleko, ne? Autem ne, jak mi došlo ex post. Stoupám zpátky do lesů.

Najednou je v cestě zasazený široký trubkový rošt, vysoký plot a otevřená brána s cedulí Wild tiergarden.

Napravo nalevo zem rozrytá od divočáků, bahnité rybníčky skoro s otisky jejich těl, sem tam otisky kopýtek v blátě na cestě. Tady cedule, že sem jezdil střílet šelmy ministerský předseda, pak další že zase nějaký král střílel kance, kousek dál lovecká chata se širokou verandou. Lákavá, ale ta rozrytá zem napovídá, že by to asi nebyl nejlepší nápad.

Jak se stmívá, tak mažu pryč, co to dá. Fakt mám trochu nahnáno. Konečně je po pár kilometrech v kopci druhá brána!

A za ní golfový rezort. Všude po greenech ještě spousta hráčů, vysoké ploty a pár míčků v příkopě.

Na tiché místečko ke spaní to tady nevypadá a ke všemu se žene bouřka. Cesta vede naštěstí z kope podle potoka.

V tom se údolíčko trochu otevírá a objevuje se výletní restaurace a penzion Hammermühle. Zavřeno. Upaluji dál, než mi spadne nebe na hlavu.

Ještě pár kiláčků a hele, nedokončená prázdná stavba. Nenápadně skáču oknem dovnitř a vybírám si místnost s vyhlídkou na Sulzbach an der Donau. Koukám na blesky, občas sem vlítne nějaký ptáček jako kolibřík a chytá mouchy. Dávám si malou večeři a přemýšlím o dnešku.

Dřevaři tady mají jeden zvyk, který mě dojal víc než cokoliv jiného: když musí porazit označkovaný strom, nechají vysoký pařez — i se značkou.

Strom je pryč. Značka zůstane.

Myslím na to pořád. Na věci, které v životě padnou — vztahy, plány, jistoty — a přesto po sobě nechají znamení. Něco, co ukazuje dál. Pokud se zastavíte a podíváte.

Pouť mě neučí chodit. Učí mě zastavovat se.

A to je, přátelé, sakra těžká dovednost.

Spinkám hezky v suchu. Ušel jsem asi 38 km.

Tyto články jsou záznamem putování. Na rozdíl od turistiky víte, že v daném místě budete pravděpodobně jen jednou v životě. Rozhodně neuvidíte všechny pamětihodnosti v daném místě a ani o většině z nich dopředu nevíte.

Jste s tím smíření a věříte, že se vám ukážou jen ty věci, které prostě v daném čase vidět máte. Stejně tak se setkáte jen s  lidmi, se kterými si máte co dát.

Proto není mým cílem podávat vyčerpávající informace o navštívených místech, spíše chci popíchnout čtenáře, aby vyrazili také a pořídili si vlastní zážitky.

Mapy nejčastějších tras a seznam Co s sebou na camino máte na stránkách tvojesance.cz

https://www.tvojesance.cz/putovani-jakobsweg-pilgramsberg-worth-an-der-donau/