Článek
Ráno se vyškrábu zpod hromady dříví, která mi zajistila suché spaní, než se někdo objeví. Vyrážím s rozedněním, protože nevím, jak je to ve Švýcarsku se spaním venku. Mám před sebou první den ve Švýcarsku a hned od začátku zjišťuju, že tahle země bude mít pro mě jednu drobnou vadu.
Švýcarsko totiž není v Evropské unii. Operátor na mobilní data nasadil cenu, při které člověk začne přemýšlet, jestli opravdu potřebuje vědět, kde právě je. Volání raději úplně vypínám - příchozí hovor skoro 40 Kč minuta.
Naštěstí mám offline mapy v Mapy.cz. Bez nich bych byl úplně nahraný. A ještě jedna drobnost. Via Jacobi je v mapách vyznačená zeleně. Což je sice ekologické a švýcarsky nenápadné, ale když ji hledáte v zelené krajině, zelená trasa trochu splývá s okolím.
Samotní Švýcaři značení nezanedbávají. Právě naopak. Via Jacobi je v terénu značená opravdu důkladně. A když narazíte na stavební práce, nečeká vás obvyklé „nějak ten příkop přelez“. Švýcaři vám pěkně vyznačí obchůzku i s mapkou na začátku a na konci a vyčíslenou časovou ztrátou s omluvou! Tohle se mi začíná líbit.
Počasí už o něco méně. Je kolem deseti stupňů a občas jemně sprchne. Nad hlavou se mi ženou mraky, které rozhodně nevypadají jako beránci. Spíš jako sloni. Někde musí lít jako z konve.
Švýcarské kopce? To už nejsou ty drobné německé brdky
Od nahotinek v Kostnici prakticky nepřetržitě stoupám. Před sebou vidím jenom vyšší a vyšší kopce mizící nahoře v mracích. Městečka se schovávají v údolích a nad nimi pastviny s kravami. Kupodivu žádná není fialová. Každý příkop je vysekaný, až mám pocit že jdu po golfovém hřišti.
Jestli jsem si myslel, že mám po měsíci putování dobrou fyzičku, tak tady se hraje jiná liga. Předchází mě mateřská školka na procházce. Dětičky v barevných pláštěnkách do kopce metelí, až se jim za patičkami práší. Jdu jen v tričku a kraťasech, kouří se ze mě jak z vola a že bych jim stačil? Ani náhodou.
Kostel v Tobel
Tobel
Kolem poledne dorážím do Tobelu a právě včas. Začíná pršet pořádně . Schovávám se v místním Dorfmarketu. A jestli jsem si až dosud myslel, že Švýcarsko bude jen země drahých hodinek, hor a bank, místní bagel s kapučínem mě začíná přesvědčovat o opaku.
Bagel je obrovský, horký a baštózní. Křupavý a čerstvý. Plněný šunkou a sýrem a zeleninkou. Vyrábí si je sami. Když ho paní prodavačce pochválím, rozzáří se jako bych jí právě pochválil vlastní dítě. Beru si ještě instantní polévky a jogurt do zásoby pro strýčka příhodu.
Tři církve v jednom kostelíku
Přestává pršet a tak vyrážím pro razítko do místního kostela. A tady přichází první opravdu zajímavé švýcarské překvapení. Kostelík totiž společně využívají tři náboženské obce – katolíci, baptisté a evangelíci. Každý má své zázemí, hlavní prostor je společný a podle všeho to funguje snad staletí.
Tři různé tradice, jeden kostel. Něco podobného měli i v Biberbachu - simultánní kostel. V době, kdy si u nás protestanti s katolíky navzájem rozbíjeli hlavy, se tady scházeli všichni v jednom kostele.
Na poutnickém razítku maltézský kříž. Říkám si, že kdyby podobná dohoda fungovala všude, bylo by na světě půlka problémů.
Tobel kostel interier. Katolíci, baptisté a evangelíci, všichni v jednom
Po dešti zůstal pozoruhodně voňavý a vypraný vzduch. Dokonce i ty krávy tu voní. U pastviny nad St. Margarete se cesta láme z kopce. Travnatá pěšinka je mokrá, bahno klouže a já najednou po svahu sbíhám dolů rychleji, než by bylo zdrávo. Zastavit nemůžu, leda pádem a zbytek dojet po ústech.
U rozcestníku uprostřed cesty se radí skupina postarších poutníků nebo turistů. Zahulákám na ně, na poslední chvilku se rozestoupí, prosvištím středem a naštěstí nikoho netrefím. Jen za sebou zaslechnu: „Buen Camino!“
Srandisti Švýcaři mě vítají. Na sestupy si budu muset dávat větší pozor než na stoupáky, jak vidno.
Švýcaři a poutníci
Před městečky přibývají nabídky ubytování. Zaujala mě turistická ubytovna Hörnle. Taková správná dřevěná chalupa a Pilgrim freundlich - bezva. Podle cedule to už je nějakých 8 kilometrů, to do večera dám.
Navíc se tu ke mně lidé chovají nějak jinak než v Německu. Usmívají se. Takovým tím způsobem, jako když vidí kominíka pro štěstí. Možná je poutník ve Švýcarsku něco podobného.
Klášter Fischingen
Klášter Fischingen
Kolem páté doťapu do Fischingen. Malé městečko, nádherný klášter.
Poutník si tu opravdu přijde na své. Kostel, ubytování, historie, duchovno… a dokonce i pivovar. Prostě všechno, co může člověk po pětatřiceti kilometrech potřebovat.
Klášter je navíc jedním z mála ve Švýcarsku, který dodnes obývají benediktýnští mniši. Každý se může zúčastnit jejich tiché kontemplace.
Jenže Fischingen není zajímavý jen mnichy. Klášter spravuje občanské sdružení Kloster Fischingen, které se stará o jeho obnovu, organizuje sbírky a zaměstnává kolem sedmdesáti lidí. Díky němu klášter není jen krásnou historickou kulisou. Žije.
Procházím kaplí svaté Idy a obdivuju kamenné oltáře intarzované různě barevnými mramory. Nádherná práce, která se hned tak nevidí. Kdyby jste se sem dostali, určitě ji nevynechte.
Nikde nevidím razítko, a tak nakonec zamířím na recepci pilgrim hotelu. Razítko dostanu. Krásné. S rybičkou. To je to jediné, tu dávají zadarmo.
Pilgrim klášterní spaní není pro chudáky
Recepční mi nabízí poutnické ubytování za 47 franků. S díky odmítám, že chci dneska spát na ubytovně Hörnle za půlku. Paní vyletí obočí až do vlasů, ukáže mi ten krásný obrázek z letáčku a ptá se jestli fakt tady? Tak jí na to kývnu…. je to od nich jen 4 kilometry, kousek… Ona vytáhne mapu a prstíkem ukazuje na husté vrstevnice! A do prkenný ohrady. Ty 4 kilometry jsou prakticky kolmo vzhůru samými serpentinami! A sem tam schody!
No přesvědčila mě. A když má padnout kabát, tak ať padnou i kalhoty, objednávám si i pilgrim večeři. I když mám tušení ,že tady slovíčko pilgrim neznamená „nejlevnější služba poutníkům, kterou mohou dostat“.
Obdržím klíček od společného ubytování v pokoji svaté Hildegardy pro zhruba deset lidí. Dneska tam budu sám.
K dispozici mám vlastní sprchu a záchod, vše počítané na těch 10 lidí. Okamžitě rozvěšuji věci po pokoji a nechávám je sušit. Po několika dnech putování už člověk dokáže ocenit i takovou základní civilizační vymoženost, jako je suché tričko.
Fischingen klášter jídelna. Do ní vcházím já v kristuskách, lezeckých kalhotách a božíhodovém triku. Nic lepšího nemám.
Courám se nádhernými klenutými chodbami do jídelny na večeři. Cestou potkávám jogíny, co tu mají nějaké velké setkání. Součástí komplexu jsou právě velké sály na meditaci, ale i firemní akce. Díky pronájmům mohli dát klášter tak krásně dohromady.
Jídelna je prostě skvostná. Běloučké štuky na stropě, běloučké ubrusy. Obsluhují žákyňky hotelové školy, takže při výběru z pilgrim menu mírná jazyková bariéra a sranda.
Jídla je hodně a výborné.
Dneska jsme ušel asi 35 kilometrů, utratil skoro 100 SCHF a zjistil, že Švýcarsko umí být drahé, deštivé, kopcovité, dokonale značené a překvapivě pohostinné.
Chceš vědět, jak putování dopadlo? Zaškrtni nad článkem + Sledovat
Tyto články jsou záznamem putování. Na rozdíl od turistiky víte, že v daném místě budete jen jednou v životě. Rozhodně neuvidíte všechny pamětihodnosti a ani o většině z nich dopředu nevíte.
Jste s tím smíření a věříte, že se vám ukážou jen ty věci, které prostě v daném čase vidět máte. Stejně tak se setkáte jen s lidmi, se kterými si máte co dát.
Proto není mým cílem podávat vyčerpávající informace o navštívených místech.
Spíše chci popíchnout čtenáře, aby vyrazili také a pořídili si vlastní naprosto neopakovatelné zážitky.
Mapy nejčastějších tras a seznam Co s sebou na camino, máte na stránkách tvojesance.cz.
Zdroje:
