Šel jsem do Kostnice za Janem Husem. Našel jsem nahotinky v kašně

Do Kostnice jsem se těšil vlastně od chvíle, kdy jsem ji v Donauwörthu uviděl na mapě trasy. Nejen proto, že leží na hranici do Švýcarska (a tím vypadnu z Německa), ale hlavně kvůli Janu Husovi. Představa, že se projdu po městě, kde se konal slavný kostnický koncil a kde se odehrála poslední kapitola Husova života, mě lákala. Jak to bude doopravdy?

Jakmile ráno vystoupím na první kopeček, v dálce vidím vysoké kopce a nad nimi hřebeny Alp. No, děsit se budu až zítra. Dnes mě čekal Markdorf, Bodamské jezero a nakonec Kostnice.

V Markdorfu jsem se zastavil v kostele svatého Mikuláše. Krásná jednoduchá gotika a na oltáři úžasná Madona s ochranným pláštěm. Pod ním se schovávají lidé, které Panna Maria symbolicky chrání. Podobnou jsem už viděl v Ravensburgu. Tahle je ale původní a právě tady kdysi fungovalo bratrstvo ochranného pláště, které se staralo o chudé.

Moc pěkně se u ní sedělo. A právě to mě na německých kostelech baví. Většina z nich svojí atmosférou přímo zve k tomu, abyste si sedli a chvíli nic nedělali. Žádné rychlé: podívat se, vyfotit, odškrtnout a jít dál. Prostě si sednout. Přemýšlet. Nebo nepřemýšlet vůbec.

Kostely bývají otevřené a lidé do nich chodí, kdykoli potřebují. U oltáře často jen upozornění, že je tam alarm. Žádný kostelník, žádný dozor. Takhle nějak bych si to představoval i u nás.

Ještě krátká zastávka v místním obchodě pro zásoby a… Kostnice čeká!

Za chvíli prvně vidím Bodamské jezero. Krásně modrá voda vykukuje mezi kopečky. Čím jdu blíž, tím víc se roztahuje od obzoru k obzoru. Fakt vnitrozemské moře. A nad ním kopce, vyšší kopce, a nad nimi vrcholky se sněhovou čepičkou. Začínám pochybovat, jestli je správná doba na procházku Švýcarskem.

Přede mnou se objevilo přístavní městečko Meersburg. Krásně opravené hrázděné domy, bělounký kostel Panny Marie, přístav a hromada turistů. Historie na vás dýchá skoro z každého rohu. A také patřičné přímořské ceny tuplované Švýcarskem za rohem, takže k obědu chleba se sýrem. Naštěstí mám nakoupeno v Markdorfu.

Takže hup na trajekt a za 3,40 eura v hotovosti se vezu přes Bodamské jezero do Kostnice. „No konečně,“ říkám si. Jan Hus. Kostnický koncil. Historie. Duchovno na každém rohu. Jenže Kostnice má připravené trochu jiné přivítání.

První, co v přístavu vidím, je Imperia. Obrovská socha od německého sochaře Petera Lenka. Jeden by čekal svatou Constanz a vidí vnadnou kurtizánu, které na jedné ruce sedí král a na druhé papež. Tak tohle bude zajímavé.

je zvláštní směs. Na jedné straně Bodamské jezero, ultramoderní milionářské vily a přístavy plné jachet. Na druhé straně bohaté historické centrum. Stačí přejít most a jste najednou úplně jinde. A někde tam mezi tím vším čeká Jan Hus.

Právě tady se roku 1415 rozhodovalo o jeho osudu. Přijel na kostnický koncil, který měl mimo jiné řešit rozštěpení katolické církve. A z toho plynoucí rozdělení prachů. Protože si trval na svém, místo bezpečného návratu domů skončil Hus na hranici .

Komunisti nás krmili ideologickým pohledem na jeho hrdinství. Podle historiků v reálu jenom prohlásil, že konečnou pravdu a autoritu představuje Bible a Bůh. Ne papež nebo církevní představitelé, pokud jednají v rozporu s Písmem.

K tomu kritizoval hromadění majetku a čachrování s církevními úřady, což ve shromáždění legátů ťalo do živého. A ještě chtěl vypnout jeden z největších církevních penězovodů své doby -prodej odpustků!

Na kostnickém koncilu dostal možnost tyhle nápady odvolat, ale odmítl to s tím, že mu nikdo neprokázal z Bible doložený omyl. Chudák naivní.

Člověk dnes chodí stejnými ulicemi, které tehdy znal i on. Jen místo středověkých měšťanů potkáváte turisty, cyklisty a lidi s kelímkem kávy.

Historie je někdy zvláštní věc. Událost, která kdysi znamenala život a smrt, se po šesti stech letech stane součástí turistické trasy. A přesto z ní něco pořád zůstává.

Od Jakubské cesty uhýbám doprava na třídu Untere Laube. Chci vidět pomník Mistra Jana Husa a Jeronýma Pražského. Vytvořili ho studenti kamenické školy v Hořicích a v roce 2015 byl instalován u evangelického Lutherova kostela.

Cestou k pomníku mě praštila do očí fontána Konstanzer Triumphbogen. A tady už jsem opravdu nevěděl, co říct. Nebo spíš kam s očima.

Kdo tohle povolil, ten musel mít koule.

Peter Lenk si zřejmě řekl, že obyčejná fontána je nuda. Takže tu máme vítězný oblouk, staříky, kteří zírají na vnadnou slečnu s výrazy, které rozhodně nepůsobí jako výraz hluboké křesťanské pokory.

Druhý bazének je ještě větší lahůdka, skoro jako v Poděbradech na nuda pláži. Celou galerii máte tady.

Rozhodně je na co se dívat. A jestli někdy přijedete do Kostnice, nevynechte ji. Je to přesně ten typ místa, který si nevyhledáte v průvodci proto, že „musíte“, ale pak si ho pamatujete nejvíc.

A vlastně mě baví ten kontrast. Jan Hus, kostnický koncil, církevní dějiny… a pár ulic dál nahá slečna a staříci s vyvalenýma očima.

Kostnice zkrátka není žádné muzeum pod skleněným poklopem. Od fontány už je to jen kousek ke Lutherově kostelu, před kterým je hořící kalich z hořického pískovce na paměť Mistra Jana a Jeronýma Pražského. Ten jsem původně hledal.

Od něj je to ke katedrále Unsere Liebe Frau, tedy k bazilice Panny Marie na Münsterplatz, jenom kousek.

Tady už je atmosféra úplně jiná. Právě zde probíhal kostnický koncil. Uvnitř jsou pořád ještě nádherně vyřezávané legátské lavice i trůn. Všechno působí slavnostně a trochu ponuře.

Autor známého obrazu Jan Hus před koncilem kostnickým pan Brožík se tady snad musel zastavit osobně. Interiér je totiž zachycený neuvěřitelně věrně.

Jen místo prelátů jsou dnes v kostele japonští turisté.

Paní u informací mi kromě razítka do kredenciálu věnuje ještě pohlednici s místním svatým Jakubem. Chudák Jakub má tvář tak rozežranou červotočem, že vypadá skoro jako po neštovicích. I svatí mají zkrátka své dny.

Cestou na švýcarskou hranici se zastavím u posledního českého poutního místa - Husova balvanu, který leží na pravděpodobném místě upálení mistr Jana. Právě sem mířily dlouho poutě z Čech.

Kostnice tím pro mě pomalu končí. Ještě poslední německá pizza za zbytek eur. V bankomatu už jsou jen švýcarské franky. Chvilku pozoruji cvrkot na celnici. Ano, skutečně, celníci pečlivě kontrolují auta, kdo se jim z Německa vkrádá do země. Jako pěšák je nezajímám.

Z mráčků občas drobně zaprší. Takže další duhová brána do další země. Skončila německá Jakobusweg a jdu po švýcarské Via Jacobi.

A hned mám ochutnávku švýcarské lásky k předpisům. V ulici se kope nová kanalizace nebo co a je vyznačená obchůzka! Fakt šipky s panáčkem s baťohem na zádech, mapkou na začátku a konci obchůzky a délkou a časem „obchůzné“ trasy. No to mě picni.

Po pár kilometrech se spustí pěkný liják, a tak se zašiju do kostela sv. Štefana v Kreuzlingenu. Ještě stojím v předsíni a v tom mi volají z domova, že u dodávky odešla spojka, a co že mají dělat, že se musí zítra někam jet atd. atd. atd.

No poraďte si! Být doma, tak sháním a zařizuji. Z téhle vzdálenosti je to jen informace, která se mě vlastně netýká. Díky Bohu a sv. Jakubovi.

Když jsem ráno vyrážel, měl jsem poměrně jasný plán. Jdu do Kostnice za Janem Husem. Chtěl jsem vidět místa spojená s jeho posledními dny. Chtěl jsem si sednout v kostele, kde probíhal koncil, a chvíli si představovat, jaké to tu muselo být.

To všechno jsem dostal. A ještě mnohem víc. Imperii. Nahotinky v kašně. Japonské turisty v kostele. Madonu s ochranným pláštěm. Duhu při přechodu do Švýcarska.

A vlastně právě v tom je kouzlo pouti.

Člověk vyrazí s nějakou představou, proč jde. Jenže Cesta si do toho začne mluvit po svém. Přihodí vám krásný kostel, déšť, duhu, drahý trajekt, pár kilometrů navíc nebo sochu, kterou byste si doma nikdy nenaplánovali.

Tyto články jsou záznamem putování. Na rozdíl od turistiky víte, že v daném místě budete jen jednou v životě. Rozhodně neuvidíte všechny pamětihodnosti a ani o většině z nich dopředu nevíte.

Jste s tím smíření a věříte, že se vám ukážou jen ty věci, které prostě v daném čase vidět máte. Stejně tak se setkáte jen s lidmi, se kterými si máte co dát.

Proto není mým cílem podávat vyčerpávající informace o navštívených místech.

Spíše chci popíchnout čtenáře, aby vyrazili také a pořídili si vlastní naprosto neopakovatelné zážitky.

Mapy nejčastějších tras a seznam Co s sebou na camino, máte na stránkách tvojesance.cz.

Zdroje:

https://www.tvojesance.cz/jan-hus-kostnice/

https://cs.wikipedia.org/wiki/Hus%C5%AFv_k%C3%A1men_(Kostnice)

https://de.wikipedia.org/wiki/Konstanzer_Triumphbogen