Nejsilnější moment celé pouti přišel v Donauwörth po prosté kontrole batohu

Bohatýrskou snídaní ve stylu sněz co můžeš se loučím s hotelem Panorama. Start jako hrom. Seběhnu dolů do města ke kostelu pro razítko. Zvenčí vypadá tak trochu jako velká bílá stodola s cihlovými věžemi. Uvnitř? Nádherná gotika.

Na jeho věže jsem už včera koukal z jídelny hotelu. Po ránu v ní je božský klid. Ze srdce děkuji za možnost potkávat lidi, co mi už na pouti pomohli nebo mě u sebe ubytovali. Ritě s Rupertem i Angele s Francem, Erblovým z Obytců a dalším jejichž jméno neznám. I těm které ještě potkám.

Takový pocit vděčnosti a klidu, co mě prostoupil, bych přál prožít všem na zemi.

Možná mi pomohla i krásná gotická výzdoba. Původní fresky, na jedné dokonce kojí Pana Maria Ježíška. I ostatní malby jsou výjimečně lidské a neokázalé. Strop kostela dělí žebra jednoduché sklípkové klenby a prostory mezi nimi vyplňují rostlinné motivy. Ani se mi odtud nechce.

Z výklenku se dívá krásně ustaraný Kristus. Sedí jakoby se právě probudil a přemýšlí, co jako dělat. Vypařit se bez rozloučení, nebo se raději cestou někomu ukázat? Nemá chybu. Rozhodně je ve větší pohodě, než když visí na kříži.

Ve městě ještě dokupuji zásoby a stavuji se v lékárně pro nůžky na nehty. Nožem se dají nehty také okrajovat, ale s nůžkami je to pohodlnější.

V lékárně mi paní magistra doporučila mast na nohy a nůžtičky na nehty.

„Jsou to Solingen“, zdůrazňuje," a pokud je někomu nepůjčíš, tak ti vydrží až do smrti!"

Mezi kostelem a lékárnou před budovou charity sedí hromada tmavších nepřizpůsobivých a pár Ukrajinek, které si myslí, že jim nikdo nerozumí. To jsem se dozvěděl věci! Je tu free-wifi, tak stahuji aktualizace map a cihla se zase rozebíhá. Včera v hotelu jsem místní wifi nechytil.

Jak si tak házím baťoh na záda a kontroluji, jestli jsem něco nezapomněl -nůž, mobil, vodu apod, tak si najednou uvědomím:

Mám vše co potřebuji! Mám všechno co potřebuji na svou životní cestu! Úplně všechno!

Ale úplně všechno na všech úrovních. Nepotřebuji navíc ani špetku soli! Jsem úplně v rauši. Ani na vipassaně po meditacích mi nic takového nepřišlo. No řekněte sami!

Užívám si ten pocit svobody a klidu. Jo tak takhle to mají vandráci. Žádné starosti o dům, auto, daně. Mají všechno co potřebují ať jsou kde jsou. A co nemají, nepotřebují. Netrápí se toužením po dalších krámech, jen jdou se srdcem otevřeným krásám kolem.

Procházím podle vody dětským hřištěm, kde kamenní chlapci skáčou po kamenných holčičkách. Trošku to kompenzují jezdci na hlemýždích, ale je zjevné, že hřiště vzniklo ještě před gender šílenstvím.

Včera jsem se rozhodl jít trasou na Augsburg a v jednom místě přeskočit do trasy na Ulm kvůli Kostnici. Mapy.cz slibují, že to bude jen 35 km doprava, tak se spolehnu na ně.

K značkám Svatojakubské cesty se přidaly ještě značky Via Romea do Říma a nějaká místní turistická, takže značení je trochu zmatečné. Místo žluté stylizované lastury na modrém pozadí je to žluto-černá lastura na bílém pozadí s nápisem Jakobusweg.

Míjím poslední krásně malované domy v Donawörth a sochu mladé Dunaj, tedy Dunajky?

Mám kliku – je tu otevřené řeznictví a zase ta báječná teplá sekaná s čerstvou žemlí. Za dvě dávám 5 EUR a energie mi vydrží celé odpoledne. Pro představu-jeden plátek sekané je tlustý 2 centimetry, tvoří ji jen maso a koření a je větší než mužská dlaň. Ani není potřeba hořčice nebo jiné dochucovadlo, protože je vynikající sama o sobě.

Mimochodem 5 EUR je také jedno nealko pivo.

Pořád se držím potoka- jmenuje se Schmutter (odpad nebo hadrář). Krutí se jak had a cesta přebíhá z jednoho břehu na druhý.

U zavřeného kostela mezi poli potkávám prvního německého poutníka s mušlí na baťohu. Starší chlápek, moc se nechce bavit, jít pohromadě taky ne, nevěří mé navigaci a ukazuje že jdu blbě. Uvidíme.

V Druisheim dostávám malou ochutnávku klášterní nádhery. Kostel Zur Schmerzhaften Muttergottes je parádní. Hlavně dvoupatrová kruchta a varhany úplně úplně nahoře pod stropem. U lavic stojí několik barevných sloupků se svatým navrchu. Že by příprava na procesí?

Pod klášterem se potok Schmutter mění na Schmutterkanal. To si moc nepomohl. Čemu stoupla úroveň jsou dekorace v zahrádkách. Jak živé kytky, tak různé vtipné postavičky koukající z plotů.

V klášterní hospodě mají točené nealko pivo, tak dávám jedno velké orosené. A zrovna dopíjím, když vstupuje můj kolega z cesty. Ukazuji, ať přisedne, ale ten chce jen poutnické razítko, které tu nemají (už jsem se ptal). Vystřelí ze dveří, jdu tedy pomalu také.

Pingl mi poradil kam pro razítko – v části kláštera je luxusní hotel, tak šup na recepci.

Pak se jdu posadit do kostela. Je jak ze šlehačky. Bílé kouzelné štuky rámují barevné fresky, kolem se honí bandy andělíčků.

Chvilku sedím a v tom si všimnu kolegy poutníka. Šuká po všech koutech kostela, pořád ještě hledá razítko. Tak ho posílám na recepci a dokonce mi i poděkoval!

Klášter má velké zázemí. Mimo uzavřeného prostoru pro příslušníky řádu i hotel a velkou restauraci. V jiné budově je centrum pro pomaleji myslící lidi.

Vedle zase dětské centrum spojené se senior centrem. Tuhle kombinaci jsem v Německu už párkrát viděl. Zjevně prospívá oběma věkovým skupinám.

Děti se zrovna vrací z procházky se zvířátky. Pejsci, poníci, dvě kočky na řemínku, lamy a něco chlupatého. Procesí jako když ho vystřihneš.

Večer šťastně končím v Biberbachu. To jméno má v sobě něco přitažlivého a navíc nacházím po dlouhé době Pilgrimfreundlich hospodu.

Místo na spaní uvnitř není – paní hospodská má všechny postele obsazené restaurátorkami a stavebními dělníky z nedalekého kostela. Zaparkovala mě na krásném trávníku schovaném za živým plotem a s venkovní sprchou, no luxus.

Místo čtyř hvězd hotelu Panorama jich mám nad hlavou miliony a gratis!

Sedím na zahrádce před hospodou a povídám si lámanou němčinou se starším truhlářem, co tam chodí na večeři. Chybí mu pár prstů a kus hlavy, jak ho chytla mašina. Teď chodí trhaně jen s chodítkem, ale pere se s osudem fest.

Dávám si s ním wurst salad za pár euro a nealko pivo, abych paní hospodské udělal nějakou útratu. Je to talíř měkkého salámu promíchaný s cibulí, kousky tvrdého sýra a rajčátky. Dochucené jablečným octem a pepřem. Moc dobré. Za všechno platím 8 EUR.

S restaurátorkami jdu ještě do kostela – všude plno lešení, sochy a obrazy zabalené v látce. Pracují zrovna na Kristovi na kříži, vedle sebe má ještě dva další ukřižované lumpy a pod nimi římský setník. Tak ti mi koukali při večeři do talíře!

Ušel jsem 32 km.

Tyto články jsou záznamem putování. Na rozdíl od turistiky víte, že v daném místě budete pravděpodobně jen jednou v životě. Rozhodně neuvidíte všechny pamětihodnosti v daném místě a ani o většině z nich dopředu nevíte.

Jste s tím smíření a věříte, že se vám ukážou jen ty věci, které prostě v daném čase vidět máte. Stejně tak se setkáte jen s lidmi, se kterými si máte co dát.

Proto není mým cílem podávat vyčerpávající informace o navštívených místech, spíše chci popíchnout čtenáře, aby vyrazili také a pořídili si vlastní zážitky.

Mapy nejčastějších tras a seznam Co s sebou na camino, máte na stránkách tvojesance.cz.

Zdroje:

https://www.tvojesance.cz/do-svabska-konci-jakobsweg-zacina-jakobusweg/

https://de.wikipedia.org/wiki/Liebfrauenm