Článek
V Biberachu an der Riss jsem se ráno vloudil do kostela svatého Martina právě na konci mše. Je to tzv. simultání kostel -používají ho jak katolíci, tak protestanti. Už od 16 století!
A mám štěstí na muziku. Varhanice si zrovna zkouší program na večerní vystoupení. Rozeznívá varhany naplno, chvílemi si připadám jako VIP host na soukromém koncertu. Jen škoda, že kostel nemá tak úžasnou akustiku jako ten v Kaisheimu. Uvědomuji si, že vlastně při putování jdu v tichu - žádné dusající podkresy z hospod ani supermarketů. Po všech těch kilometrech beru hudební dárek jako malý zázrak.
Sv. Martin Biberach an der Riis -všimněte si hlavně obřích hodin. To aby kazatelé nepřetahovali, když se střídají bohoslužby
Dokochám se a všimnu si, že u vchodu chybí to, co poutník potřebuje skoro stejně jako vodu - razítko do kredenciálu.
Místo něj tam je seznam pěti míst v Biberachu, kde se dá pilgrim štempl získat. A jedním z nich je místní sakristie ! Paráda. Jsem přímo v kostele, takže to bude otázka dvou minut.
Ťukám na dveře. Nic.
Ťukám znovu. Pořád nic.
Nakonec si odchytnu človíčka, který po mši zhasíná svíce, a svou mezinárodní směsí češtiny, němčiny a „masa bob ingliš“ se ptám, jestli je tu poutnické razítko.
„Máme.“
Výborně.
„Můžete mi ho dát do kredenciálu?“
„Nemůžu. Je zamčené.“
Aha.
„A kdy ho někdo odemkne?“
„Až bude po mši.“
Chvíli jsem na něj nechápavě koukal.
„Ale mše skončila před půl hodinou.“
„Ano.“
„A pan farář už odešel.“
„Ano.“
„Tak proč tedy ještě není po mši?“
„Protože ještě musím zhasnout světla.“
V tu chvíli jsem pochopil, že jsem narazil na tvrdého protivníka a musím uplatnit veškerou několikatýdenní zkušenost poutníka.
„Můžu vám pomoci?“
„Ne, to je odborná práce“.
Cvakne jedním vypínačem, jedna žárovka u oltáře zhasne. Důležitě zatáhne oponku nad vypínačem, otočí se a že jako jde domů.
Pořád tam stojím, dělám psí oči a ukazuji místečko v kredenciálu. Nakonec se nade mnou slituje.
„Tak si teda pojď pro to razítko.“
A víte, kde ho měl?
V trezoru!!!!!!!!!!!!
Ano. Poutnické razítko bylo v trezoru!
Razítko kredenciál Biberach
Jinde visí razítko volně u dveří a každý poutník si ho prostě otiskne do kredenciálu. V Biberachu an der Riis s ním zachází, jako kdyby šlo o korunní klenoty.
Ale stálo za to. Na razítku je latinský nápis Peregrinatio ad limina Sancti Jacobi – cesta k prahům svatého Jakuba, cesta proměny a znovuzrození.
Po tomhle ranním boji s německou důkladností jsem měl pocit, že část té proměny už opravdu proběhla.
Typická švábská snídaně
Po všech těch emocích mám hlad a tak zapadnu do kavárny. Cihlu dám nabíjet a objednávám podle křídou psané tabule „typickou švábskou snídani“ za deset eur. Představuji si něco pořádného, co do mě nalije energii na dalších třicet kilometrů. Možná to budou klobásky, vejce, pořádný chleba… prostě něco, po čem můžete šlapat celý den bez únavy.
Servírka přede mě postaví talíř nakrájeného ovoce, dva plátky sýra, kousek másla a dvě housky. Chvíli na to nevěřícně koukám a pak se ptám pro jistotu ještě jednou, jestli je tohle typická švábská snídaně? Ja, natürlich. Malzeit!
Pak jsem si představil švábského sedláka, jak se po takové snídani vydává na celý den makat na poli. Asi mají jiný metabolismus. Já po ní měl hlad skoro okamžitě.
Navíc cihla (všemu odolný mobil CAT 75) začala hlásit vlhké konektory a odmítala se pořádně nabíjet. Paráda.
Biberach osel. Takhle jsme si po snídani taky připadal.
V Biberachu se kříží několik variant Svatojakubské cesty, Svatomartinská cesta a pár cyklotras. Ve značení je naprostý guláš. Jen se modlím, aby mě mapy.cz vyvedly správným směrem, než dojde baterka v cihle. Takže šupito presto na Reute, Degernau, Hochdorf a Unteressendorf.
Odpoledne už procházím městečkem Winterstettenstadt a počasí se začíná kazit. Obloha ztmavla a zanedlouho začalo pršet.
Pokouším křesťany
V zádveří v místním kostele svatého Jiří jsem objevil seznam křesťanů, na které se mohou poutníci obrátit s prosbou o nocleh. Že by šance na suchý pelíšek?
První paní ubytovává minimálně na dva dny. Já potřebuji jednu noc, takže smolíček. Na dalších číslech se vždycky ozve jen něco jako Ja? Pak zavrčení a Nein, unmöglich. Cvak. Cvak. Cvak. Nemá cenu zůstávat v ledovém vstupu do kostela.
Začíná pořádně lít a čvachtám dál. Už jsem pěkně mokrý a začínám být ve fázi, kdy se nároky na ubytování nebezpečně zjednodušují. Stačí střecha. A ideálně bez děr.
Pak se ze záclon deště vynořuje usedlost. Nad ní stojí otevřená stodola a uvnitř balíky slámy. Na jednom z nich se pohodlně rozvaluje kočka. Tam musí být i teplo!
Podívám se na ni. Ona na mě. V jejím výrazu je něco jako: „Jestli hledáš nocleh, tady to není špatné.“
Ještě pro jistotu obejdu obytné budovy a několikrát zaklepám na dveře i okna. Nikde nikdo. Využiju tedy nabídky chlupatého hostitele a škrábu se za kočkou. Kupodivu nezdrhá, jen se kousek přemístí a čeká, až rozbalím spacák a zalezu do slámy.
Jo , to je lahoda poslouchat jak déšť bubnuje do střechy. Po pětatřiceti kilometrech si připadám jako v Hiltonu. Usínám jak mimino.
Ráno mě čeká překvapení. Kousek od batohu leží čerstvě zakousnutá myš. Můj chlupatý spolunocležník mi zřejmě připravil snídani. Typická švábská snídaně, a od srdce! Díky, kamaráde!
Na pouti nikdy přesně nevíte, co vás čeká za další zatáčkou. Může tam být cokoli. Kostel s razítkem v trezoru, déšť, ztracená cesta nebo kočka, která vás pustí do svého hotelu na seně. Přijmi to, poutníčku.
Kocour
Chceš vědět, jak putování dopadlo? Zaškrtni nad článkem + Sledovat
Tyto články jsou záznamem putování. Na rozdíl od turistiky víte, že v daném místě budete pravděpodobně jen jednou v životě. Rozhodně neuvidíte všechny pamětihodnosti a ani o většině z nich dopředu nevíte.
Jste s tím smíření a věříte, že se vám ukážou jen ty věci, které prostě v daném čase vidět máte. Stejně tak se setkáte jen s lidmi, se kterými si máte co dát.
Proto není mým cílem podávat vyčerpávající informace o navštívených místech.
Spíše chci popíchnout čtenáře, aby vyrazili také a pořídili si vlastní naprosto neopakovatelné zážitky.
Mapy nejčastějších tras a seznam Co s sebou na camino, máte na stránkách tvojesance.cz.
