Článek
20. den pouti Rennertschofen → Donauwörth
Okolo páté mě vzbudily blesky a hřmění. Mraky si asi roztrhly břicho o špičku radniční věže v Rennertschofen, na kterou koukám z okna. Nezdržují se pršením a padají rovnou dolů. Bouřka jako blázen.
Před sedmou prší „o něco“ méně, tak vyrážím. Angela a Franc , kteří mě u sebe ubytovali, ještě spí a tak jim nechávám na stole hezké poděkování.
Konečně mám možnost vyzkoušet novou pláštěnku/tarp za skoro 2.600,- Kč. Spíš nic než moc. Jak je tenounká, tak se lepí všude možně, přes kapuci není pořádně vidět. Asi dělám něco blbě.
Jak přes déšť moc nevidím, tak přehlédnu svatojakubské značky a kufruju. Zašel jsem si asi čtyři kilometry, aniž bych si toho všiml. Potkávám auto kolegyně z Hyly– má krásné polepy, aspoň jsem se zastavil.
Rennertschofen břečťanový domeček
Nakonec zalezu do malé kapličku u cesty. Přečkávám v ní nejhorší slejvák, protože bouřka se vrátila v plné síle. Mobil odmítá navigovat, vytrvale hlásí „voda v konektoru“. A tohle má být outdoor zařízení? Výrobce CAT 75, styďte se! Večer musím najít něco na usušení, protože mám mokré všechno od bot až nahoru.
Putování do Kaisheim
Cesta dneska připomíná Smolíčka Pacholíčka. Jak volal přes hory přes doly – jen ty kopečky jsou menší, takže spíš „přes horky a dolky“. Jdu většinou lesem.
Svatojakubské mušle mají dokonce i ptáci na budkách, hezky vysoko na stromech. Z nějakého důvodu jsou lesní cesty rovné jak pravítko, klidně pět kilometrů v kuse. Po polích naopak kličkují jako zajíci.
Prvně v životě vidím pohankové pole. Doma ji znám jen z pytlíku – tady zrovna kvetla.
Mušle na budce -ptáci na zimu asi létají d Santiaga
Kaisheim basa, tedy detenční zařízení
Ze samotného Kaisheim je vidět nejdřív špička kostela. Až pak vylezou budovy kolem. Zdi kolem fary nebo kláštera jsou vysoké a hladké, jediné okénko u velké kovové brány vypadá dost neprůstřelně. Aby ne – je to basa. Razítka mi hoši nedali, ale poslali mě o kus dál do kostela. Hlavně „no photo, pleas!“
Samotný kostel Nanebevzetí Panny Marie navazující na areál věznice je nádherná stavba. Zevnitř mi připomínala gotiku – vysoká klenba, světlo, ticho. Sedím, medituji, nechávám nohy odpočinout. A pak najednou slyším šramocení někde nahoře.
Nečekaný varhanní koncert
Kaisheim
Přišel varhaník. Nejdřív si projel skladby na mši, pak se pustil do koncertování naplno. A kostel se proměnil.
Tóny se rozlily klenbou, odrazily od zdí a rozechvěly celý prostor. Bylo to fyzické – jako by hudba měla váhu, nebo spíš jako by ji brala.
Každý tón varhan ze mě odnášel kus tíhy, kterou si každý člověk táhne na hřbetě. Ne batoh. Tu tíhu, co není vidět, ale tlačí jednoho k zemi silou mnoha centů. Starosti. Obavy. Strachy.
Když nakonec varhany spustí Ave Maria, brečím jako želva. Osvobození vedle vězení. Sedím už v tichém kostele ještě dlouho, než se seberu na další cestu.
Potřebuji dojít do Donauwörth, kde končí Ostbaeyrische Jakobsweg a začíná Schwäbischer Jakobusweg. Kousek před městem vede značka lesní pěšinkou lemovanou dvoumetrovými netýkavkami, kopřivami a ostružiním. Co na mě přes den trochu uschlo, je zase mokré. A nízké mraky slibují nášup.
Donauwörth
Donauwörth výhled ráno
Do města přicházím až na večer, takže místní pilgrim herberge je plný. Vzhledem k přicházejícímu dešti se rozhodnu oslavit konec Ostbaeyrische Jakobsweg ve velkém stylu a poctím svojí návštěvou Parkhotel Panorama na kopci. Dělá čest svému jménu – výhled je náramný. Ale ty prachy!!!
Ještě že je na pokoji všechno včetně fénu. Suším boty, přepírám, co jde. Trochu mě děsí nohy – jak byly celý den v mokrém, smrdí jak od mrtvoly a pod prsty mám malé puchýře. Výměna ponožek po dešti tedy nijak nepomohla.
Legrace byla, když jsem vplul ve svých božíhodových kostkovaných lezeckých kalhotách a kristuskách do hotelové jídelny. Ne že by ostatní měli velkou večerní, ale moc daleko k tomu nebylo. Číšnice mě usadila u stolečku s velkolepým výhledem na zapadající slunce. Objednal jsem si něco typicky místního – přinesla řízek s hranolky (!). Ani jsem neměl sílu se smát.
V Donauwörth končí Ostbaeyrische Jakobsweg – východobavorská svatojakubská cesta. Odtud se pokračuje buď doprava na Ulm a dál na Konstanz, nebo doleva po Schwäbischer Jakobusweg na Augsburg a Bregenz. Obě trasy končí u Bodamského jezera. Cestou jsem pořád zvažoval pro a proti. Nakonec se rozhodnu vyrazit do Švábska, protože mi přijde, že do Ulmu bych si trochu zašel. A za ním přejdu rovnou na trasu za mistrem Janem do Kostnice.
Dneska to bylo za 36 km.
Chceš vědět, jak putování dopadlo? Zaškrtni nad článkem + Sledovat
Tyto články jsou záznamem putování. Na rozdíl od turistiky víte, že v daném místě budete pravděpodobně jen jednou v životě. Rozhodně neuvidíte všechny pamětihodnosti v daném místě a ani o většině z nich dopředu nevíte.
Jste s tím smíření a věříte, že se vám ukážou jen ty věci, které prostě v daném čase vidět máte. Stejně tak se setkáte jen s lidmi, se kterými si máte co dát.
Proto není mým cílem podávat vyčerpávající informace o navštívených místech, spíše chci popíchnout čtenáře, aby vyrazili také a pořídili si vlastní zážitky.
Mapy nejčastějších tras a seznam Co s sebou na camino máte na stránkách tvojesance.cz.
Buen camino ať půjdete kamkoli
Zdroje:
