Článek
Ráno odcházím brzy. Rita mi ještě připravila snídani a já znovu cítím ten zvláštní poutnický ostych: člověk se někde objeví, přespí, dostane jídlo, úsměv, pár dobrých slov — a pak zase zmizí s batohem na zádech.
S Němci pracovně spolupracuji už dlouho. A upřímně? Jednání bývají často strohá, tvrdá a ne úplně příjemná. Člověk si pak snadno vytvoří zkratku: „Němci jsou takoví a makoví. My jsme pro ně pořád trochu východ. Levná pracovní síla, která má být ráda, že je ráda.“
Jenže poutě mají jednu nepříjemnou vlastnost: berou člověku jeho pohodlné jistoty.
A po včerejší pohostinnosti Rity a Ruperta, kdy nabídli bez zaváhání nocleh úplně cizímu člověku začínám cítit, že se mi ten můj vnitřní obraz Němců začíná drolit. Ne teoreticky. Ne z nějakého přesvědčování. Ale úplně obyčejně — přes snídani, podanou ruku, místo na spaní a lidskou laskavost.
A dneska mi Němci bez velkých řečí zbourají další kus toho, co jsem si o nich tak pohodlně myslel.
Eichstatt-reka-Altmuhl
Ráno podél Altmühlu
Podle říčky Altmühl se jde po ránu krásně. Vzduch je ještě svěží, nohy se po snídani rozcházejí skoro samy a voda vedle cesty uklidňuje hlavu.
Po hladině rejdí zvláštní černobílé kačeny. Zjevně jsou na lidi zvyklé, protože pár jich bez nervozity zobe cosi u nenápadného parkoviště. Vedle stojí obytné auto a v něm nejspíš spí mladá rodinka. Prozrazuje to zelenobílý nočníček za zadním kolem.
Říkám si, že jestli byl plný, tak to musela být v malém autě výzva i pro opravdové dobrodruhy.
Takové drobnosti mám na pouti rád. Nejsou velké, nejsou dramatické, ale zůstanou v paměti. Kačeny, nočník, ranní řeka. Hezké detaily, kterých by si člověk z auta nikdy nevšiml.
Eichstatt svatý s flaškou
Eichstätt: město, kde i koš má příběh
Do Eichstättu přicházím přes krásné zahrady zámečku -sídla Katolické univerzity. Písčité cestičky, sestříhané keře, trávníky, sochy, sošky, fontánky. A taky překvapivě hodně nahatých amorků. Až podezřele hodně. A všichni s pořádným famfulínkem.
Je neděle a město se teprve probouzí. Všude je ještě zavřeno. Jen v kostelích zrovna probíhají ranní mše. Nechci otravovat kvůli razítku do kredenciálu, a navíc je to na vratech napsané dost jasně:
„Bitte nicht stören – Messe findet statt.“
Nerušit. Probíhá mše.
Tak se jen courám městem a bavím se tím, co potkávám. Eichstätt je historické městečko stulené v záhybu řeky Altmühl a i bez otevřených kaváren je na co koukat. Míjím spoustu soch — starých i moderních.
Nejvíc mě dostane moderně pojatý svatý biskup omotaný drátěným pletivem.
Jediný problém je můj telefon. Cihla jménem CATS75 sice má podle výrobce přežít i přejetí tankem, ale udělat s ní hezkou fotku začíná být čím dál těžší disciplína.
Stále ještě funkční koš na nepoctivé pekaře (v kroužku) Eichstatt
Takže funkční koš na máchání nepoctivých pekařů můžu jen obdivovat.
To je věc, kterou bychom měli okamžitě zavést i u nás. Představuji si, jak se v něm máchají výrobci všeho rozmraženého supermarketového „čerstvého“ pečiva, a hned se mi jde lépe.
Což se hodí, protože z města vede cesta — jak jinak — rovnou do strmého kopce s kaplí na vršku.
Frauenbergkapelle a kněz, který to řekl nejlépe
U Frauenbergkapelle potkávám pár dobrovolníků. Vynášejí ven židle a zvukařské vybavení. Chystá se venkovní mše před kaplí.
Chvíli se jen dívám, pak se ze zvědavosti přidám a pomáhám. Všechno si řídí mladý kněz. Je milý, otevřený a úplně bez té odtažitosti, kterou si člověk někdy automaticky spojuje s kněžskou autoritou.
Dostávám od něj krásné razítko do kredenciálu a ještě medailonek na krk.
Na samotnou mši nezůstávám. Lidé kolem jsou pěkně oblečení, sváteční, upravení. Já stojím v propoceném triku, umolousaných kraťasech a s batohem, který už má za sebou kus světa. Necítím se tam úplně vhodně.
Kněz mi s úsměvem říká: „Pán Bůh miluje lidi v jakémkoli oděvu“
Hezká věta. A pravdivá. Jenže nejsem ještě tak daleko, abych na první dobrou poznal dar a dokázal ho přijmout. Takže jsem ji špatně pochopil a pokračuji dál, i když jsem byl vítaný.
Eichstattem-Frauenbergkapelle
Bueno camino po německu
Z Frauenbergkapelle vede trasa chvíli po silničce lemované krásnou moderní křížovou cestou. Z Eichstättu proti mně přicházejí a přijíždějí další lidé na mši. Někteří pěšky, auty, jiní na kole, všichni upravení, nedělní.
A pak se děje něco, co mě znovu odzbrojí.
Mávají mi.
Usmívají se.
Přejí mi Bueno camino.
Ne jednou. Opakovaně.
A já si uvědomuji, že tenhle den se ve mně něco opravdu láme. Ještě včera bych si Němce spojil hlavně s tvrdým jednáním, tabulkami, výkonem a odstupem. A tady mi najednou cizí lidé na cestě přejí šťastnou pouť, jako bychom patřili ke stejnému neviditelnému spolku.
Možná taky patříme.
Jsem skoro rád, když cesta konečně zahne do lesa. Jednak začíná zase hic a pak potřebuji chvíli strávit ten zvláštní hřejivý pocit ze včerejška i dneška.
Lidé se člověku do hlavy dostanou rychleji než argumenty.
Kanály, řemeslo a ticho lesa
Bergen křížení zavlažovacích kanálů
Před Bergenem lesy ústí do širokého údolí. Prostředkem protéká zavlažovací kanál s čisťounkou vodou. O kus dál přicházím k mostku.
Tedy — mostku.
Ve skutečnosti je to křížení zavlažovacích kanálů. Horní kanál vede asi čtyři metry nad spodním, postavený z pořádných dřevěných trámů, s malým přepadem dolů. Všechno drží, těsní a funguje.
Parádní řemeslo, klobouk dolů.
Samotný mostek je až o půl kilometru dál. Napojuje se na rušnou cyklostezku, kde borci na silničních kolech doslova létají. Naštěstí zvoní, protože galusky na asfaltu nejsou skoro slyšet. Člověk by si ani nevšiml, že ho právě míjí někdo rychlostí menšího motorového vozidla.
Bergen a nahluchlý farář
Bergen kostel a klášter Nejsvětějšího srce
V Bergenu mají nádherný kostel.
Zvenčí působí skoro románsky, pevně a stroze. Uvnitř je to ale úplně jiný svět: běloučký strop, rokokové štuky, malby, světlo. Zůstávám stát a jen obdivuji tu krásu.
Nejvíc mě fascinují vstupní vrata. Mají úžasné železné kování a jsou z dubu, který za ta léta snad zkameněl. Přitom je člověk otevře jedním prstem. Svojí tloušťkou by klidně mohla sloužit v bankovním trezoru.
Přístupná je i krypta s pískovcovými sloupy a krásně tesanými hlavicemi. Takové místo, kde se automaticky ztiší i člověk, který před chvílí přemýšlel o koupání nepoctivých pekařů v koši.
Pak přichází klasická poutnická disciplína: hledání razítka.
Běhám kolem jako hladový vlčák, ale nemůžu žádné vyčmuchat. Žádná cedule, žádný stolek, žádné razítko na očích.
Tak to vzdávám aspoň dočasně a sedám si v rodinné cukrárničce pod kostelem. Dávám si cappuccino a švestkový koláč se šlehačkou. Slečna mi přináší litrový „hrneček“ vzorně našlehané pěny sypanou skořicí ukrývající kafe co by probudilo mrtvého. Porce koláče je snad pro čtyři lidi. Za 15 eur to stojí. Kaloricky určitě.
Nakonec přece jen zaboduji.
Přes ulici je schovaná malá fara. Zvoním. Po chvíli se objeví prastarý nahluchlý farář. Vysvětluji mu, co potřebuji. On neslyší. Já opakuji. On se snaží odezírat. Já ukazuji kredenciál a naznačuji rukou razítkování. Oba trochu tápeme.
A pak najednou přeskočí jiskra poznání: „Klar, das Stempel!“ A krásné farní razítko je tam.
Nevím, kdo z nás dvou je šťastnější. Jestli já, že mám razítko, nebo on, že konečně pochopil, co po něm ten zpocený cizinec s batohem chce.
Strom s křídly
Jakobusweg andělský strom s křídly
Za Bergenem zase mizím v lese. Dnes je to opravdu příjemné. Les stíní, cesta je měkčí a hlava se po městě i kostelech srovnává do poutnického tempa.
Na starých bucích si všímám něčeho, co jsem snad ještě nikdy neviděl tak výrazně: úplná křídla. Jakoby strom skrýval anděla.
Většinou vznikají v místech, kde vidlice větví rozpraskne a strom se snaží puklinu zacelit. Dřevo se přelévá přes ránu, vrství se, narůstá — a najednou to opravdu vypadá, jako by stromu vyrostla křídla.
Holt dřevařská úchylka. Někdo by kolem prošel bez povšimnutí. Já u okřídleného stromu stojím nadšený jako harant v hračkářství.
Rennertshofen: lískové oříšky a další důkaz, že svět je malý
Do Rennertshofenu večer přicházím „najisto“ do penzionu, který nabízí poutnické ubytování. Jenže ouha, v penzionu mají plno ubytovaných stavebních dělníků, takže pro poutníka místo není.
Courám tedy po městečku a hledám, kam bych se zašil. Nohy už mají dost, den je dlouhý a představa dalších kilometrů není úplně lákavá.
Franc mě sebral jako švestku
Jakobusweg Rennertschofen
A pak vidím postaršího chlapíka, jak sbírá lískové oříšky. Tak jdu k němu, jestli nechce pomoct.
Oříšky jsou obrovské, skoro jako můj palec. Sbíráme, povídáme si, slovo dá slovo a najednou mám spaní! Nasypeme nasbírané lískáče do kýble a Franz mě naloží do svého obstarožního Passata.
Vezme mě domů a ukáže se, že spolu se svou krásnou ženou Angelou ubytovávají poutníky docela často. Svým způsobem za to může i Jindra Smítko, který u nich kdysi také přespal a napsal o tom na svém blogu.
Takže zase jedno poutnické kolečko, které se uzavřelo úplně jinde, než začalo.
Dávám si sprchu. Po ní večeři venku před domem s Franzem, Angelou a jejich kamarádkou. Je teplo, sedíme venku, kolem procházejí lidé a skoro každý je zná. Každý se zastaví, pozdraví, prohodí pár slov.
Má to atmosféru, kterou bych si klidně dovolil nazvat romantikou jak v Benátkách — jen bez kanálů a s německým pořádkem.
Franz s Angelou mají knihu, kam jim poutníci píšou věnování. Listuji v ní a najdu Jindřicha Smítka. A taky Pavlínu z Klatov, kterou znali Erblovi.
Svět je malý.
Na pouti ještě menší.
Den, který mi vzal jednu pohodlnou škatulku
Večer ležím v podkrovní komůrce u Franze a Angely. Okno musím zavřít, protože jsem zhruba ve výšce radničního zvonu a ten každou půlhodinku odbíjí tak, že by probudil i mrtvého mnicha v kryptě.
Mám za sebou 32 kilometrů.
A když si den skládám zpátky, není to jen trasa z Pfünzu do Rennertshofenu. Je to řetěz malých lidských dárků.
Rita mi ráno připravila snídani. Mladý kněz u Frauenbergkapelle mi dal razítko a medailonek. Lidé jdoucí na mši mi mávali a přáli Buen camino. Nahluchlý farář v Bergenu se mnou trpělivě rozluštil, že nechci peníze, zpověď ani poslední pomazání, ale jen razítko do kredenciálu. A Franz s Angelou mě vzali domů, protože jsem pomohl sbírat lískové oříšky.
Žádné velké řeči. Žádné přednášky o porozumění mezi národy. Jen obyčejná pohostinnost, pár úsměvů, židle vynesené před kapli, brambory na loupačku s domácích tvarohem, otevřené dveře a místo na spaní.
Předsudky většinou nepadají při debatách. Tam si je člověk spíš ještě víc opevní.
Padají u stolu.
Na zápraží.
V lese.
Před kostelem.
U kýble s oříšky.
Moje tvrdé pracovní zkušenosti s Němci nezmizely. Jsou skutečné. Ale dnešní den mi připomněl, že žádné bussines jednání v zasedačce není celý národ. Že za bezohledným obchodním tónem nemusí být země studených čumáků. A že člověk by měl být opatrný, než si z několika nepříjemných zkušeností začne vyrábět pravdu.
Němci mi dnes nic nevysvětlovali.
Neobhajovali se.
Nepřesvědčovali mě.
Nesnažili se změnit můj názor.
Prostě se ke mně chovali dobře.
A já s každým kilometrem zjišťoval, že někdy člověku nevezmou předsudky argumenty, ale snídaně, razítko, úsměv a postel pod střechou.
Chceš vědět, jak putování dopadlo? Zaškrtni nad článkem + Sledovat
Tyto články jsou záznamem putování. Na rozdíl od turistiky víte, že v daném místě budete pravděpodobně jen jednou v životě. Rozhodně neuvidíte všechny pamětihodnosti v daném místě a ani o většině z nich dopředu nevíte.
Jste s tím smíření a věříte, že se vám ukážou jen ty věci, které prostě v daném čase vidět máte. Stejně tak se setkáte jen s lidmi, se kterými si máte co dát.
Proto není mým cílem podávat vyčerpávající informace o navštívených místech, spíše chci popíchnout čtenáře, aby vyrazili také a pořídili si vlastní zážitky.
Mapy nejčastějších tras a seznam Co s sebou na camino máte na stránkách tvojesance.cz.
Bueno camino ať půjdete kamkoli
Zdroje:
