Článek
O dvacet let později mi přišel její pohled.
Bylo to obyčejné středeční ráno, když jsem si šla pro poštu. Mezi účty za elektřinu a reklamními letáky jsem našla pohlednici s obrázkem pařížské Eiffelovky. Když jsem ji otočila, srdce mi div nevyskočilo z hrudi. Poznala jsem to písmo okamžitě - bylo to stejné kulatých písmenko, kterým mi Anička psala vzkazy do deníku, když jsme si jako děti vyměňovaly tajemství.
„Klárko, doufám, že jsi v pořádku. Myslím na tebe každý den. A.“
Nic víc. Žádná adresa odesílatele, jen poštovní razítko z Prahy a datum - 15. březen 2024. Po dvaceti letech mlčení.
Anička zmizela třicátého září 2004. Bylo jí tehdy sedmnáct, mně deset. Pamatuju si ten den do nejmenšího detailu, protože změnil náš život navždy. Rodiče se právě rozváděli, doma se hádali prakticky denně. Anička to nesla hůř než já - byla starší, cítila odpovědnost, snažila se mě chránit před nejhoršími scénami.
Ráno před zmizením jsme si povídaly v kuchyni. Anička byla nezvykle tichá, jen mi pohladila vlasy a řekla: „Klárko, ať se stane cokoli, pamatuj si, že tě mám ráda.“ V té době mi to přišlo jako obvyklé sourozenci něžnosti, ale teprve zpětně jsem pochopila, že se se mnou loučila.
Odpoledne měla přijít ze školy, ale nepřišla. Nejdřív jsme si mysleli, že zůstala u kamarádky. Když se neukázala ani večer, začali jsme se bát. Policie zahájila pátrání, vytiskly se letáky s její fotografií, noviny psaly o „záhadném zmizení studentky z Brna“. Nic. Jako by se po ní slehla zem.
Rodiče se po jejím zmizení úplně zhroutili. Rozvodové řízení bylo pozastaveno - najednou měli společný boj. Mama přestala chodit do práce, tátě se třásly ruce pokaždé, když zazvonil telefon. Žili jsme v neustálém očekávání - každý den mohla přijít zpráva, každý den se mohla Anička vrátit domů.
Postupem let se naděje vytrácela. Detektiv, kterého si rodiče najali, nenašel jedinou stopu. Dozvěděli jsme se jen to, že Anička si v den zmizení vyzvedla všechny úspory ze svého účtu - necelých osm tisíc korun. Pro teenagera slušná suma, ale ne na celý život.
Rodiče se nakonec přece jen rozvedli, ale žili jsme všichni ve stínu Aničky. V obýváku pořád visel její fotografický portrét ze školy, její pokoj zůstal beze změny, jako by se mohla kdykoli vrátit. Každý den k večeři mama automaticky připravila čtyři porce, a pak si s pláčem uvědomila svou chybu.
Já jsem vyrostla v tomto prostředí neustálého smutku a nedořečených otázek. Stala jsem se tím zodpovědným dítětem, které se snaží nahradit tu chybějící. Dosáhla jsem výborného studijního prospěchu, vystudovala práva, vdala se za hodného muže, porodila dvě děti. Ale vždy ve mně bylo prázdné místo ve tvaru mojí starší sestry.
Pohlednica změnila všechno. Držela jsem ji ve třesoucích se rukou a snažila se pochopit její význam. Anička žije. Po dvaceti letech konečně vím, že žije. Ale proč se neozve přímo? Proč jen anonymní pohlednica bez adresy?
Začala jsem pátrat. Obrátila jsem se na soukromého detektiva, tentokrát s konkrétní stopou - poštovní razítko. Zjistili jsme, že pohlednica byla odeslána z hlavní pošty na Václavském náměstí, což nám bohužel příliš nepomohlo. Praha je velkým městem a kdokoli mohl kartu hodit do poštovní schránky.
Rozhodla jsem se napsat inzerát do novin. „Anička, dostala jsem tvou pohlednici. Prosím, ozvi se. Všichni tě máme rádi. Klára.“ Dal ho několik českých deníků, doufala jsem, že ho Anička uvidí.
Týden po zveřejnění inzerátu mi zavolala neznámá žena. Říkala si Martina a tvrdila, že Aničku zná. Sešly jsme se v kavárně na Národní třídě. Martina byla žena kolem čtyřicítky, nervózní a opatrná. Vyprávěla mi, že se s Aničkou poznala před pěti lety v Paříži, kde obě pracovaly načerno jako uklízečky.
„Vaše sestra si změnila identitu,“ řekla mi Martina. „Jmenuje se teď Marie Svobodová. Má strach se vrátit domů, protože si myslí, že jste na ni všichni naštvaní, že vás opustila.“
Dozvěděla jsem se, že Anička utekla z domova kvůli depresím a pocitu bezmoci nad situací v rodině. Dostala se až do Francie, kde žila několik let na ulici, pak pracovala v různých zaměstnáních. Postupně si vybudovala nový život, ale nikdy nepřestala myslet na rodinu. Martina mi řekla, že Anička často mluvila o malé sestře Klárce, ale bála se, že už je příliš pozdě se ozvat.
„Poslala vám tu pohlednici jako test,“ vysvětlovala Martina. „Chtěla vědět, jestli na ni ještě myslíte.“
Dala mi Martina telefonní číslo. Několik hodin jsem se rozmýšlela, než jsem se odvážila zavolat. Když se ozvala Aničkin hlas, po dvaceti letech, začala jsem nekontrolovatelně brečet.
„Klárko? To jsi ty?“ zeptala se nejistě.
„Anička, prosím tě, vrať se domů,“ dokázala jsem jen vyhrnout mezi vzlyky.
Dlouhé ticho. Pak zaslechla i její pláč.
„Bojím se,“ přiznala. „Bojím se, co si o mně budete myslet. Nechat malou sestru, rodiče v těžké době…“
„Myslíme si, že tě máme rádi,“ odpověděla jsem. „Vždycky jsme tě měli rádi. Prosím, vrať se.“
Trvalo další měsíc přesvědčování, telefonátů a vysvětlování, než se Anička odvážila přijet do Brna. Setkání s rodiči bylo emotivní - mama omdlela, když uviděla svou dceru vystupovat z vlaku, táta plakal poprvé od jejího zmizení.
Anička vypadala starší, než odpovídalo jejímu věku. Dvacet let života v nejistotě a strachu zanechalo stopy. Ale byla to stále moje sestra, s tím samým laskavým úsměvem a opatrným gestem, když si omotávala pramen vlasů kolem prstu.
Cesta k úplnému smíření trvala měsíce. Anička potřebovala čas, aby si zvykla na myšlenku, že ji nikdo nesoudí. My jsme potřebovali čas, abychom přestali chodit po špičkách ze strachu, že zase zmizí.
Dnes, rok poté, co přišla pohlednica, máme opět kompletní rodinu. Anička si našla práci, pronajala si malý byt nedaleko od mamy. Každou neděli se scházíme na rodinném obědě, kde se konečně připravují čtyři porce bez slz.
Ta pohlednica z Paříže visí zarámovaná v mém obýváku. Připomíná mi, že někdy druhé šance přicházejí i po dvaceti letech čekání a že láska mezi sourozenci dokáže překonat i nejdelší mlčení.
