Článek
Sladký, štiplavý, vtíravý. Pak tlumené pípání monitoru a světlo, které se opíralo do víček jako reflektor. Chtěl jsem pohnout hlavou, ale všechno bolelo. V puse sucho. Na zápěstí nějaké hadičky. A kolem ticho, které nebylo úplně tiché – jen přeplněné stíny, šustěním, šeptáním z jiných pokojů.
Když jsem otevřel oči, nevěděl jsem, kde jsem. A co je horší – nevěděl jsem, kdo jsem.
„Jak se cítíte?“ ptal se mě lékař. Měl unavené oči a přesně ten hlas, který člověk slyší, když se bojí říct pravdu.
„Kde to jsem?“
„Nemocnice. Měl jste nehodu.“
„Jakou?“
„Srážka s autem. Našli vás u silnice. Neměl jste u sebe doklady.“
„A kdo jsem?“
Pohled lékaře se lehce stáhl.
„To právě zjišťujeme.“
Můj mozek byl jako prázdná místnost. Všechno funkční – uměl jsem mluvit, počítat, poznal jsem hodiny, věděl jsem, že prezident není Karel IV. – ale nic osobního. Žádné vzpomínky. Žádné obrazy. Ani jméno.
Říkali mi „pacient X“. Dočasně. Později se ukázalo, že na mé oblečení byla visačka z čistírny – první stopa. Jméno: Daniel Novotný. Tak mi začali říkat. Jako jméno. Jako štítek. Ale necítil jsem s tím jménem vůbec nic.
Byl jsem Daniel – ale jen protože mi to někdo řekl.
Přivezli mi věci. Starý telefon. Prasklý displej, vybitý. Později ho opravili a dali mi ho do ruky, s výzvou: „Možná si vzpomenete.“
Procházel jsem fotky. Selfie s lidmi, které neznám. Cizí tváře, rozmazané vzpomínky. Jedna žena, tmavé vlasy, úsměv. V galerii se objevovala častěji. Ale jméno – nic. Při pohledu na ni ve mně nic nezarezonovalo.
Zavolali ji. Řekla, že jsme byli partneři. Že jsme spolu bydleli. Vzala mě za ruku.
„Ty mě nepoznáváš?“
Zavrtěl jsem hlavou.
Plakala.
Já ne.
Můj mozek byl jako nový byt. Čistý, bez nábytku. Ale občas se ozvaly zvuky z vedlejší místnosti. Šepoty, které nedávaly smysl. Tváře ve snu. Vůně benzínu. Jedna scéna – černý pes za plotem. Nevěděl jsem, jestli je to vzpomínka, nebo výmysl. Jako by se moje minulost rozpustila a místo ní zbyly jen střepy emocí.
Jednou v noci jsem měl sen. Držel jsem v ruce klíče a stál před dveřmi. Byly bílé. Uvnitř někdo mluvil. Ale nedokázal jsem dveře otevřít. Vždycky, když jsem to zkusil, mě cosi zatlačilo zpátky.
Lékaři mi řekli, že amnézie po traumatu není neobvyklá. Prý se to může zlepšit. Prý se to možná nikdy nevrátí.
Zvenku vypadalo všechno normálně – mohl jsem chodit, jíst, psát. Ale uvnitř jsem byl duch ve vlastním těle. Nepamatoval jsem si, co mě rozesmívá, co mě štve, jakou mám oblíbenou barvu. Nevěděl jsem, jestli jsem dobrý člověk. Nebo jestli jsem někomu ublížil.
Kdo vlastně jsem, když nemám žádnou minulost?
Někteří lidé mě navštívili. Prý bývalí kolegové. Přinesli kytku a říkali věty jako: „Snad se brzy vrátíš.“ Usmívali se, ale cítil jsem, že jsou nervózní. Jako by nevěděli, co přesně si se mnou počít.
Jedna sestra mi tiše řekla: „Někteří lidi tvrdí, že je to dar. Začít znova.“
Usmál jsem se. Ale nevěřil jsem jí.
Začít znova, když nevíš, z čeho utíkáš, není dar. Je to vězení.
Po třech týdnech mě propustili. Šel jsem do bytu, kde jsem údajně žil. Všechno bylo, jak mělo – kartáček, nádobí, fotky na stěně. Ale já se cítil jako zloděj ve vlastním domě.
Našel jsem deník. Zapsané věci: nákupy, schůzky, poznámky. A mezi nimi jedna věta:
„Nemůžu to dál předstírat.“
Nevím, co znamenala. K čemu patřila. Ale v tu chvíli se ve mně něco pohnulo.
Jako by za těmi dveřmi v mém snu někdo konečně odemkl.
Doteď nevím, co se mi přesně stalo. Lékaři tomu říkají posttraumatická amnézie. Já tomu říkám prázdné zrcadlo. Nezůstalo po mně nic, čím bych si byl jistý. A přesto žiju. Znovu.
Možná jednoho dne přijdu na to, proč si nic nepamatuju.
A možná je to takhle lepší.
