Článek
Chtěl jsem si jen ověřit, jestli si opravdu škodím, jak mi tvrdí okolí. Můj jídelníček by se podle běžných tabulek nedal obhájit: občas snídaně, občas ne. Jeden den tři chody, další jen hrst mandlí a pozdní večeře. Káva, když ji cítím. Oběd, jen když mám hlad. Hlad, ne hodiny.
Dietolog – muž ve středních letech, s pevným hlasem a přesností tabulek – se mi díval do očí a pak na můj sešit s poznámkami. „Tohle je naprostý chaos,“ řekl mi. „Nemáte žádný rytmus. Tělo potřebuje řád.“
Chápal jsem ho. Měl za sebou léta studia a praxe, a jeho přístup měl logiku. Jenže… já se cítil dobře. Vážil jsem si toho, jak mě naučilo tělo samo říkat, co potřebuje. Nesledoval jsem kalorie, ale energii. Nevážil jsem porce, ale poslouchal sytost. A hlavně: žádné trávicí potíže, žádné výkyvy nálad, žádný jojo efekt.
„To, že nemáte problémy teď, neznamená, že se nedostaví,“ řekl tehdy.
Rozhodl jsem se nepřít – jen poděkovat a jít si dál po svém. O tři měsíce později jsme se potkali znovu. Náhodou.
Byl v kavárně, vypadal unaveně a všiml si mě první. „Hele, to je osud,“ řekl. „Máš čas na pár otázek?“
Ukázalo se, že začal mít zažívací problémy. Nafouklé břicho, únava, pocity nevolnosti po jídle. A testy nic neukázaly. „Změnil jsem vše podle příruček, ale je to horší,“ řekl. „Nevím proč.“
Seděli jsme přes dvě hodiny. Ne jako odborník a klient – ale jako dva lidi s různou zkušeností. Řekl jsem mu, že možná neposlouchá signály těla, protože je přehlušil režimem. Že možná nejí to, co mu chutná, ale co má „splňovat“ pravidla.
Překvapilo mě, že poslouchal. Jeho věty se stávaly méně přesnými. Začal se ptát. A zapsal si několik věcí, které jsem zmínil.
Začal zkoušet jiný přístup – intuitivnější. Ne kalorický plán, ale deník pocitů. Ne striktní časy, ale vnímání, kdy je skutečný hlad. Ne „zakázané“ potraviny, ale otázku: Co mi teď pomůže cítit se líp?
Tři týdny nato mi napsal.
„Poprvé po měsíci bez nafouknutí. Zajímavé, že to přišlo po obědě, co bych ještě nedávno nazval nutriční anarchií.“
Zasmál jsem se. A uvědomil si něco důležitého.
Věda je skvělá. Potřebujeme ji. Ale stejně tak potřebujeme zdravý vztah ke svému tělu. Mnoho lidí už neví, co je hlad. Co je sytost. Co je únava, která potřebuje jídlo – a co je stres, který potřebuje pauzu.
Dietolog se mi omluvil za první konzultaci. A já mu poděkoval za to, že umí změnit názor.
Dnes říká, že svým klientům dává víc prostoru. Méně příkazů, víc otázek. Naučil se, že i „chaos“ může mít svůj řád – jen není měřitelný podle Excelu. A já jsem rád, že jsme se potkali znovu. Protože někdy musíte být dostatečně sebejistí i pokorní zároveň – abyste změnili názor a rostli.
Závěr?
Tělo není stroj. Je to živý organismus s pamětí, intuicí a rytmem, který se nedá vynutit tabulkou. A někdy i odborník potřebuje klienta, aby si na to vzpomněl.
