Článek
Chvíli jsem přemýšlel, co na to říct. V hlavě mi běžela všechna fakta, termíny, připomínky, procesní úkony – a zároveň vnitřní hlas: „Fakt? Já?“
Věřil jsem si. Své práci rozumím. Mám za sebou spoustu případů, některé i mediálně sledované. Ale tentokrát to bylo jiné.
Byla to klientka, která mě obvinila. A za pár měsíců – jí soud dal za pravdu.
Jenže ne tak, jak si možná myslíte.
Začalo to jako běžná kauza – sporné dědictví, rozdělená rodina, staré účty, skryté emoce.
Přesně ten typ případu, kde není tolik důležitý zákon jako schopnost číst mezi řádky, zachovat chladnou hlavu a vyčkat.
Klasická právní šachová partie.
Jenomže moje klientka byla jiná.
Chtěla všechno hned. A nejlépe přesně tak, jak si to sama vymyslela.
Když jsem jí doporučil smír – „Zbytečné. Oni se musí podřídit.“
Když jsem jí navrhl odklad – „Ne! Okamžitě! Vždyť to je jasné.“
Když jsem jí vysvětlil, že je třeba shromáždit víc důkazů – „To jsou zbytečnosti. Buď to zvládnete, nebo ne.“
Postupně se ze spolupráce stalo řízení pod tlakem.
Připomínky, nedůvěra, kontrolování každé věty v podání. A pak to přišlo.
„Podávám na vás stížnost. A možná i žalobu.“
Byl jsem přesvědčený, že v tom soud jasno udělá.
A skutečně – udělal.
Rozhodl, že klientka měla pravdu.
Jen ne v tom, že jsem byl nekompetentní.
Ale že její původní advokát, kterého jsem střídal, udělal fatální chybu.
A celou věc jí tím prakticky ztratil.
Ano – ukázalo se, že předchozí právní zástupce nedal včas návrh na předběžné opatření, přehlédl lhůtu pro odvolání, a navíc špatně kvalifikoval typ žaloby.
Já jsem jen zdědil spálenou zemi. Jenže jí to nikdo neřekl. Nebo nechtěla slyšet.
Až soud.
Ten vyslovil větu, která mě osvobodila – i trochu pobavila:
„Zástupce, který nyní zastupoval žalobkyni, se snažil zachránit, co bylo zmeškáno. Bohužel – marně.“
Po verdiktu mi přišel e-mail. Suchý, strohý, s předmětem „Omluva“.
„Mrzí mě, že jsem vás podezírala z chyb, které jste neudělal.
Už vím, že jste byl jen poslední v řadě.
Děkuji za to, co jste i tak zkusil udělat.“
Nečekal jsem to. Ale potěšilo mě to.
Někdy totiž ani vítězství v soudní síni neznamená, že vyhrajete u člověka.
A někdy zase prohra může ukázat, kdo skutečně jednal správně.
Od té doby si připomínám jedno:
Někdy vás neobviní protivník.
Někdy vás nepochopí vlastní klient.
A někdy vás za vlastní chyby odsoudí lidé, kteří se jen nedívají dost pozorně.
A i když soudy nemohou vrátit čas, občas ho umí aspoň spravedlivě pojmenovat.
