Článek
Přišel jsem k praktické lékařce s pocitem, že něco není v pořádku.
Nespal jsem.
Byl jsem neustále podrážděný.
Měl jsem problém se soustředit i na jednoduché věci.
Ráno mi trvalo dvacet minut obléct se. Ne kvůli lenosti – ale kvůli tomu, že jsem vůbec nechtěl jít ven.
Práce mě žrala zevnitř.
Manažerská pozice, nekončící e-maily, 24/7 dostupnost, tlak na výsledky, zodpovědnost za tým.
A hlavně to nenápadné dusno, které ti zablokuje plíce, ale není vidět na rentgenu.
„No a co vás trápí?“ zeptala se doktorka
Byla asi o deset let starší než já, upravená, stručná.
Vysvětlil jsem všechno výše.
Čekal jsem – ne snad soucit – ale alespoň zájem.
Místo toho přišlo:
„To má dneska každý. Když vás to ve firmě stresuje, tak změňte práci. Hlavně se nezabývejte hloupostmi.“
Hloupostmi.
To slovo se mi zařezalo do ucha.
Jak přesně se nezabývá hloupostmi člověk, který každou noc nespí, má bušení srdce a občas si představuje, jak by bylo fajn na chvíli zmizet?
Zkusil jsem zmínit únavu, vnitřní prázdno, strach z pondělí.
Reakce:
„To chce sport. Vyvětrat hlavu. A nečíst tolik článků o vyhoření. To je teď móda.“
Móda.
Jo, ideálně rovnou s kolekcí „jaro/léto: panická ataka a tiché zoufalství“.
Odešel jsem s papírem na krevní testy a doporučením „chodit víc ven“
Nepomohlo to.
Ani běhání. Ani dýchání. Ani „pozitivní myšlení“, které znělo jako instantní návod od člověka, co si nikdy nezažil opravdový psychický kolaps.
Nakonec mi pomohla až soukromá psycholožka.
Slyšela. Nezlehčovala.
A hlavně – nevysílala signál, že jsem hysterik, protože mě ničí práce.
O rok později jsem šel na kontrolu. K jiné lékařce – ta původní tam nebyla.
„Je na nemocenské,“ řekla sestra.
„Vyčerpání. Syndrom vyhoření.“
Chvíli jsem mlčel.
A pak jsem si vzpomněl, jak mi tehdy řekla, že mám „jen přečteno moc článků“.
Možná je dneska čte taky.
Možná teď chápe, že to, co se tváří jako rozmar, je občas volání o pomoc.
Nezazlívám jí to
Fakt ne.
Vím, jak to v českém zdravotnictví vypadá.
Přehlcení pacienty. Papírování. Tlaky.
A taky to tiché pravidlo: „Doktor je přece ten, kdo má věci pod kontrolou.“
Jenže duševní zdraví se netýká jen pacientů.
A nezmizí, když mu řekneš „buď v pohodě“.
Mentální zdraví není luxus
Není to wellness. Není to trend z Instagramu.
Je to základ. Stejně důležitý jako tlak nebo cukr v krvi.
A největší problém?
Že se pořád tváříme, že „hlava se dá přepnout“.
Jako by šlo o aplikaci, co stačí restartovat.
Dnes už vím, že největší síla je říct „nejsem v pohodě“
A úplně největší síla je, když to druhá strana nezesměšní, ale slyší.
Nesoudí. Nesnižuje.
Jen prostě přijme fakt, že i člověk v saku může být na dně.
Závěr?
Pokud někdo přijde a mluví o stresu, únavě, pocitu prázdna –
neříkej, že je to hloupost.
Možná je právě tenhle rozhovor to jediné, co ho drží na nohou.
A když už nic jiného, zkusme si připomenout:
Mentální zdraví není slabost.
Je to forma přežití.
A někdy i forma odvahy.
