Článek
Ten den měl být rutinní
Byl to pátek. Měl jsem volno a chtěl jsem jet za tátou na chalupu. Jezdím tam často – znám každou zatáčku v tom lese. Chtěl jsem se zastavit ještě v lese na krátkou procházku, pročistit si hlavu.
„Budu tam kolem šesté,“ psal jsem mu odpoledne.
Nikdy jsem nedorazil.
Jedna chyba. Jedna vteřina. A konec jistoty
Bylo už šero. Jel jsem zkratkou – úzká lesní cesta mezi stromy, po které jsem ale už několikrát jel.
V zatáčce mi přeběhl přes cestu srnec. Strhl jsem volant, dostal smyk… a sjel z cesty.
Auto sjelo do příkopu, převrátilo se a zastavilo o kmen stromu.
Airbagy vystřelily. A pak – ticho.
Chtěl jsem se pohnout. Nešlo to. Měl jsem poraněná žebra, zaklíněné nohy pod palubní deskou.
A mobil? Vyklouzl mi z ruky a zapadl někam pod sedačku.
Nebyl signál. A nikdo nevěděl, že jsem v lese.
První noc: strach. Druhá noc: zoufalství
Byl jsem při vědomí. Krev mi tekla z čela. Měl jsem žízeň, bolest a obrovský strach. Slyšel jsem noční zvuky lesa, jak větve škrábou o karoserii.
Věděl jsem, že když se mě nikdo nepokusí najít, můžu tady zůstat navždy.
Druhý den byl horší. Slunce mi pražilo do auta, začaly mi otékat nohy. V autě bylo dusno.
Zkusil jsem se několikrát vymanit. Marně.
Začaly mi přicházet halucinace. V jednu chvíli jsem slyšel, jak někdo říká moje jméno. Nikdo tam nebyl.
Třetí den: přijetí a ticho
Začal jsem počítat. Tři dny beze spánku, bez vody, bez pomoci. Mluvil jsem nahlas, abych si udržel vědomí.
„Nesmíš usnout. Když usneš, neprobudíš se.“
Pak přišlo ticho. Už jsem necítil strach. Jen podivný klid.
Věděl jsem, že tohle je ten moment, kdy to vzdám.
Ale právě v tu chvíli – v pozdním odpoledni třetího dne – jsem uslyšel zvuk motoru.
Záchrana
Byl to hajný. Jel lesem na čtyřkolce. Zastavil, protože uviděl zlomené větve.
„Nejdřív jsem si myslel, že je to stará bouračka. Pak jsem tě uviděl za sklem.“
Zbytek už byl rychlý – hasiči, sanitka, nemocnice. Měl jsem naštípnutá žebra, dehydrataci a mírné omrzliny od nočního chladu. Ale přežil jsem.
Změnilo mě to
Dnes mám v autě nouzový balíček, pořádně nabitý telefon, sledovací aplikaci, a když jedu do přírody, vždycky někomu píšu přesnou trasu.
Ale víc než věci mě změnil ten pocit:
Jak snadno a rychle se může obyčejný den změnit v boj o život.
A jak málo stačí k tomu, abychom si začali vážit úplně obyčejných věcí – jako že máme vodu, že slyšíme lidský hlas, že se můžeme pohnout.
