Článek
Vždycky jsem to chtěla udělat. Jenže pokaždé se našla výmluva – moc práce, moc stresu, moc… života.
Ten den jsem poprvé neměla žádný důvod ne. A tak jsem zašla do transfuzní stanice. Zapsali mě, vyplnila jsem dotazník, dali mi vodu a posadili mě na pohodlné křeslo. Byla jsem trochu nervózní, ale vlastně i hrdá. Cítila jsem, že dělám správnou věc.
Za tři dny mi zavolali. To mě zaskočilo.
„Paní Novotná? Dobrý den, tady transfuzní stanice. Mohla byste, prosím, znovu přijít? Objevili jsme drobnou nesrovnalost, nic vážného, jen si potřebujeme něco ověřit.“
Srdce mi bušilo. Snažila jsem se tvářit klidně, ale hlavou mi začaly vířit myšlenky. Co když mám nějakou nemoc? Co když je něco v nepořádku s mou krví?
Dorazila jsem tam hned druhý den ráno. Vzali mi znovu vzorek a pak mě odvedli stranou. Mladý lékař si mě posadil a chvíli si vybíral slova.
„Nechci vás znepokojit, ale při rutinním testu krevních skupin se objevila zvláštnost. Vaše krevní skupina a genetický RH faktor neodpovídají tomu, co by měl mít potomek vašich rodičů.“
Zamrkala jsem.
„Promiňte?“
Doma jsem to nejdřív nikomu neřekla. Proč taky? Třeba je to jen chyba. Ale něco ve mně zůstalo zaseklé. Něco, co mě nutilo přemýšlet.
Jako dítě jsem si občas všímala, že nevypadám jako nikdo z rodiny. Mám tmavé oči, olivovou pleť, kudrnaté vlasy. Maminka byla světlá blondýna, táta měl modré oči. Ale vždycky říkali, že prý nějaká prababička z Balkánu. Věřila jsem tomu.
Jenže když jsem si to zpětně přehrála, spousta věcí začala dávat jiný smysl. Žádné moje dětské fotky z porodnice. Žádné vyprávění o mém narození. Jen ticho, vyplněné klišé.
Nešlo mi to z hlavy. A tak jsem si objednala DNA test. Nikomu jsem nic neřekla – ani příteli, ani mámě. Když přišly výsledky, sedla jsem si na gauč a otevřela obálku. A tam to bylo černé na bílém:
Neshoda s biologickými rodiči.
Zatajila jsem dech. V tu chvíli se mi zhroutil svět. A zároveň mi do něj začalo zapadat tolik dřív nepochopitelných věcí. Proč maminka vždycky tak zbledla, když jsem se ptala na porod. Proč táta nikdy nechodil na rodičovské schůzky. Proč jsem měla někdy pocit, že jsem „nějak navíc“.
Trvalo mi týdny, než jsem se odvážila promluvit. Vzala jsem mámu na kávu. Byla nervózní. Nechápala, proč jsem tak naléhavá. A pak jsem na stůl položila výsledek testu.
Ztuhla. Dlouho nic neřekla. A pak jen zašeptala:
„Byla jsi z cizí rodiny. Omylem. V porodnici si vás tehdy dvě děti vyměnili. Zjistili jsme to pozdě. Ale už jsme tě milovali. Nemohli jsme tě dát pryč.“
Plakala. A já taky. Byla to největší pravda, jakou kdy vyslovila.
Ten den jsme si byly blíž než kdy dřív. A já pochopila, že rodina nejsou jen geny, ale vztahy, které si vybudujeme.
Ale stejně… od té chvíle už nejsem stejná. Začala jsem pátrat po té druhé holčičce. Po té, kterou jsem mohla být. A možná ji jednoho dne i najdu.
Ale dnes vím, že krev není všechno. A že někdy i obyčejné darování krve může odhalit neobyčejnou pravdu.
