Článek
Zvonění u dveří ve 22:00. Přesně na minutu. Vstala jsem z gauče, kde jsem zrovna koukala na film, a šla ke dveřím. Podívala jsem se kukátkem – nikdo tam nebyl. Otevřela jsem dveře, rozhlédla se po prázdné chodbě paneláku. Ticho. Jen světlo zářivek a vzdálený šum výtahu. Možná se někdo splet, pomyslela jsem si. Nebo si někdo dělá hloupé žerty.
Jenže druhý večer to bylo znovu. Přesně 22:00. Zazvonění. Krátké, jasné. Opět nikdo za dveřmi. A pak třetí den. Čtvrtý. A pořád stejně. Každý večer, přesně na čas, jako podle hodin.
Začínala jsem být nervózní. Zkoušela jsem koukat ven dřív. Seděla jsem na židli u dveří s mobilem v ruce, připravená nahrávat. Ale nikdy jsem nikoho nezahlédla. Zvonění vždy přišlo, ale chodba byla prázdná. Zkontrolovala jsem i domovní kameru u výtahu, ale nic podezřelého se neobjevilo. Žádný člověk nevstoupil do patra před zvoněním ani po něm.
Začala jsem o sobě pochybovat. Možná jsem paranoidní. Možná to slyším jen já. Ale když jsem o tom řekla sousedce přes chodbu, přikývla. „Jo… slyšela jsem to taky. Ale nikdy jsem se nešla podívat. Myslela jsem, že zvoní u vás někdo známý.“
Nebylo to normální. A tak jsem jednoho večera, po týdnu opakujících se zvuků, udělala něco, co jsem do té doby odkládala. V 21:59 jsem stála tiše u dveří. V ruce jsem držela kliku. A když přesně v deset hodin zazvonilo, prudce jsem otevřela.
Na rohožce ležel dopis. Nebyl v obálce. Jen přeložený list papíru. Nikde nikdo. Rychle jsem ho sebrala a zavřela dveře. Srdce mi bušilo až v krku. Rozložila jsem papír a četla:
„Nechci tě děsit. Jen tě vidět. Promiň.“
Ruka se mi rozklepala. Písmo bylo úhledné, jako psané školákem. Nevěděla jsem, co to znamená. Kdo? Proč? A jak ví, kdy přesně mám doma klid?
Další večer jsem zůstala potichu doma, ale nezvonil nikdo. Poprvé po týdnu bylo ticho. Myslela jsem, že to skončilo. Ale o dva dny později se vše opakovalo. Zvonění. Dopis. Tentokrát krátký vzkaz:
„Dřív jsme se znali. Už si nevzpomínáš?“
Zamrazilo mě.
Začala jsem přemýšlet, kdo z minulosti by mě takhle kontaktoval. Napadli mě starší spolužáci, bývalý soused, dokonce i bývalý přítel. Ale nikdo, koho bych spojila s tímto chováním. Když jsem si po týdnu stěžovala na policii, zapsali to, ale nepovažovali to za hrozbu. „Dokud nedojde k ohrožení, nemůžeme moc konat,“ řekli.
Po čtrnácti dnech zazvonil zvonek znovu. A tentokrát jsem otevřela.
Na rohožce už neležel papír. Stála tam osoba.
Hubený muž, ne víc než pětatřicet let, světlé vlasy, oči jaksi nepřítomné. Držel v ruce fotku.
„Tohle jsi ty,“ řekl a podal mi ji.
Na fotce jsem byla opravdu já – asi šestiletá. Stála jsem na pískovišti. A vedle mě stál on. Jen o něco starší. Najednou mi to došlo. Byl to chlapec ze sousedství. Bydleli jsme vedle sebe, než se jeho rodina odstěhovala po tragédii. Jeho sestra zemřela. On se prý nikdy úplně nevzpamatoval.
„Byl jsem dlouho pryč,“ zašeptal. „Ale tebe jsem si pamatoval.“
Nevěděla jsem, co říct. V ruce jsem držela vzpomínku na dětství, které jsem dávno vytěsnila.
Pak se otočil a odešel. Neutíkal. Jen šel dolů po schodech. Už nikdy se nevrátil. Ale já na něj myslím každou noc ve 22:00.
