Článek
Pozvánka přišla poštou, bez podpisu. Jen jednoduchý vzkaz: „Rodinné setkání v sobotu 14. u tety Heleny. Jako za starých časů. Přijeď.“
V obálce byl přiložen i starý snímek – fotka z doby, kdy mi bylo možná osm. Sedím na ní s bratrancem Petrem, oba v letním oblečení, usměvaví. Zátiší známé – zahrada u tety, kde se dřív konaly všechny oslavy. Nebyla jsem tam přes dvacet let.
Po mámě tam zůstalo málo kontaktů. Po její smrti se vztahy s většinou příbuzných přerušily. Ale něco mě nutilo jet. Možná touha po odpovědích. Možná jen nostalgie.
Když jsem dorazila, měla jsem zvláštní pocit. Dům vypadal stejně jako tehdy. Bílé omítky, záhon růží pod okny. Otevřela mi žena, která vypadala jako teta Helena – jen starší. Zarazila se, když mě uviděla.
„Dobrý den… jsem Julie. Přišla jsem na rodinné setkání,“ řekla jsem.
Pohlédla na mě, dlouze, a pak odvětila: „Promiňte… myslím, že jste si spletla dům.“
Zůstala jsem stát ve dveřích. Nevěděla jsem, co říct. Uvnitř jsem slyšela smích, hlasy, zvuk příborů. Pak se objevil muž – poznala jsem ho okamžitě. Petr. Ten, se kterým jsem vyrůstala, se kterým jsem si psala dopisy, když se přestěhovali. Vzpomínky se mi vrátily jako vlna.
„Petře?“ oslovila jsem ho tiše.
Podíval se na mě. Ztuhl. A pak… zavrtěl hlavou.
„Promiňte, ale neznám vás,“ řekl.
Srdce mi poskočilo. Myslela jsem, že je to špatný vtip. Ale tvářil se vážně. A pak se ozvala další tvář – kdysi milá sestřenice Martina. „Neměla bys jít?“ řekla bez citu. „Nerušte nás, prosím.“
Zavřeli mi dveře před nosem.
Stála jsem tam jako opařená. Nemohla jsem tomu uvěřit. Všichni mě znali. Každý z nich byl na té fotce. A přesto předstírali, že mě nikdy neviděli.
Odjela jsem.
Doma jsem si prohlížela staré alba. Byla jsem tam – s nimi. Nešlo o omyl. Ani o sen. Ale ten večer mi přišel e-mail z anonymní adresy. Krátký text:
„Neměla jsi přijet. Některá tajemství mají zůstat pohřbená. Ucti mámino rozhodnutí.“
Zůstala jsem zírat na obrazovku. Věděla jsem, že pravda je někde hluboko. A že ji možná nechci znát. Ale tohle mě nezastaví.
