Článek
Nejhorší bylo ticho po nehodě.
A pak světla, výkřiky, stříhání plechu, ruce, které mě vytahovaly z auta, a hlasy, co říkaly: „Zázrak. Tohle nikdo nepřežije.“
Přesto jsem přežila. Bez zlomeniny, bez škrábnutí. Jen otřes mozku. A pocit, že… něco není v pořádku.
Byla jsem v autě sama. Řidič protijedoucí dodávky dostal infarkt a přejel do mého pruhu. Nestihla jsem uhnout. Srazili jsme se čelně. On na místě zemřel. Já nepochopitelně vyvázla.
Lékaři kroutili hlavami. Policie také. Fyzička jako zázrak. Hlava… možná ne tak úplně.
Začalo to hned po propuštění z nemocnice. Nejdřív jen jako pocit. Znáš to? Jdeš po ulici a najednou se ti vybaví nějaký obchod. Ale nikdy jsi v té ulici nebyla. A pak přijde další detail. Vzpomínka na zvuk zvonku, na obličej prodavače. Jak ti podává klíče.
Ale klíče od čeho?
První sen byl ještě silnější. Seděla jsem na dřevěné terase s výhledem na pole. Vedle mě pes. Žlutý labrador. Pohlazení po srsti, vůně kávy. Domácí klid, který jsem nikdy nepoznala. A přitom jsem přesně věděla, že se ten pes jmenuje Marley. Že ten dům stojí u městečka, kde jsem nikdy nebyla.
A pak přišly i pocity, které nebyly moje. Nálady, vzpomínky na dětství, které neodpovídaly mému.
Byla jsem holčička, která hrála na piano v červené sukni – a já jsem nikdy na piano nehrála. Nikdy jsem červenou neměla ráda. A přesto jsem cítila, jak mi ta látka škrábe kolena.
Začala jsem psát všechno do deníku. Nechala jsem si udělat vyšetření. Neurolog, psychiatr, MRI – všechno v pořádku. Prý jen „posttraumatická reakce“. Mozek si vymýšlí.
Jenže já cítila, že to nejsou výmysly. Že to jsou střípky života někoho jiného.
A pak mi to došlo. Začala jsem pátrat. O řidiči dodávky, který při nehodě zemřel, se mluvilo málo. V novinách zmíněno jen jméno – Jaroslav Tomek, 58 let.
Díky sociálním sítím a veřejným záznamům jsem našla jeho dceru. Veroniku.
A tam, mezi jejími fotkami… ten pes. Marley. A v komentáři:
„Táta miloval tu verandu. Říkal, že tam chce dožít. Už nám zbyl jen Marley.“
Ztuhla jsem. To nebyla náhoda. Ten dům jsem viděla. Zvenku, zevnitř, všechno. Znalosti, které bych neměla mít. Pocity, které nebyly moje – a přesto se mi usídlily v hlavě jako vetřelec.
Po týdnech váhání jsem Veronice napsala. Opatrně. Aniž bych zmínila Marleyho nebo verandu. Jen že jsem přežila nehodu a chtěla bych jí něco říct osobně.
Souhlasila. Potkaly jsme se v kavárně. Usmála se smutně:
„Nevím proč, ale měla jsem pocit, že tohle musíme udělat. Táta by chtěl, abych s vámi mluvila.“
Když jsem jí začala popisovat místa, která znám, ale kde jsem nikdy nebyla – viděla jsem, jak zbledla. Slzy v očích.
„To není možný,“ šeptla.
A já jen:
„Já vím. Ale děje se to. Každou noc.“
Pak vytáhla fotku. Holčička u piana. Červená sukně.
„To jsem byla já. Táta mě na to nutil. Nesnášela jsem tu sukni.“
Ten den jsme obě mlčely víc, než mluvily. Cítila jsem, jak mezi námi visí něco nepojmenovatelného. Jako by část jejího otce – vzpomínka, stín, energie – zůstala tady. A našla nový domov. Ve mně.
Dnes už ty sny nejsou tak časté. Ale Marleyho bych poznala i mezi stovkou psů. A veranda v tom domě mi navždy bude připadat jako návrat domů – i když můj domov to nikdy nebyl.
Ať už tomu říkáš jakkoliv – šok, trauma, zblázněný mozek…
Já vím svoje.
Měla jsem zemřít. Ale přežila jsem. A něco přežilo se mnou.
