Článek
Ozvala se náhodou – prý mě našla přes sociální sítě, viděla, že jsem zpět ve městě, a chtěla se sejít. „Přijď v sobotu na oběd,“ napsala. „Udělám něco dobrého, bude i pár přátel.“ Byla jsem trochu nervózní, ale i zvědavá. Přijít mě přiměla spíš zvědavost než radost.
Dům byl v tiché čtvrti. Bílý plot, starší vila, která něco zažila. Zazvonila jsem a dveře otevřela široce usměvavá Kristýna – přesně taková, jak si ji pamatuji. Jen… něco v jejích očích bylo jiné. Těžko říct, co přesně.
„Jsi tady! Tak pojď dál, ostatní už čekají,“ zasmála se.
Vešla jsem. A v tu chvíli se to stalo.
Z kuchyně a obýváku se ozvalo několik hlasů najednou:
„Ahoj, Kláro!“
Zůstala jsem stát ve dveřích jako přimražená.
„Kláro?“ zopakovala jsem tiše. „Já… já nejsem Klára.“
Na moment bylo ticho. Pak někdo z přítomných, mladý muž s brýlemi, trochu zasmál: „Jojo, jasně, děláš si z nás srandu jako vždycky.“
Jenže já si srandu nedělala. Mé jméno není Klára. Nikdy nebylo.
Sedla jsem si do křesla, Kristýna mi podala sklenici vody, ale tvářila se zvláštně. Ostatní pokračovali v hovoru, ale já měla pocit, že jsem v jiné realitě. Někdo přede mě postavil talíř. A někdo jiný mi začal vyprávět historku – o nějaké dovolené, kde jsem prý byla taky.
„Vzpomínáš na tu bouřku v Chorvatsku? Jak jsi lezla do moře, i když ti to zakazovali?“ smál se muž naproti mně.
Nikdy jsem v Chorvatsku s těmito lidmi nebyla.
Zamluvila jsem si cestu na toaletu a zavřela se v malé koupelně. Otevřela jsem mobil a napsala sestře. „Pamatuješ, kdo je Kristýna B.? Chodila se mnou do školy?“
Odpověď přišla za dvě minuty:
„Ta holka, co zmizela ve třeťáku? Co se odstěhovali? Nikdy jsme se nedozvěděli, proč.“
Cítila jsem, jak mi běží mráz po zádech.
Vrátila jsem se do místnosti a už jsem to nevydržela. „Proč mi všichni říkáte Kláro? Já nejsem Klára. Mé jméno je Tereza.“
Ticho.
Kristýna se lehce pousmála. „To víš, že jsi Klára. Už si zase hraješ tu svou hru. Vždycky jsi byla herečka.“
„Ne. Nejsem. A nechápu, co se tady děje.“
A tehdy to řekla. Pomalu. Tiše.
„Před deseti lety jsem tě ztratila. Všichni jsme tě ztratili. A já tě teď našla. Jestli nechceš být Klára, nevadí. Ale já tě jako Kláru znám. A miluju tě jako Kláru.“
Utekla jsem. Doslova. Ven z domu, pryč z ulice, kde jsem najednou nevěděla, co je pravda. Celou cestu domů jsem přemýšlela. Mám dvojníka? Je možné, že někdo žije můj život jinde, v jiných vzpomínkách? Nebo jsem já ta, kdo si nepamatuje?
Později jsem zjistila, že Kristýna kdysi opravdu měla kamarádku Kláru, která zmizela po těžké rodinné tragédii. Nikdy ji už nenašla. A prý mě viděla na fotce – a uvěřila, že jsem to já. Že osud jí Kláru vrátil. Možná tomu chtěla věřit tak moc, až přesvědčila všechny kolem.
A možná… to potřebovala. Náhradu. Naději. Oběť.
Od té doby už se neozvala. A já jsem dodnes Tereza. Ale někdy, když se podívám do zrcadla, přemýšlím – kolik z nás nosí jména, která nám nepatří? A kolik tváří patří někomu jinému?
