Článek
Pro Evropu začíná temné období. A Washington jí právě naznačil, že by se na něj měla připravit.
Explozivní pasáže nové americké Národní bezpečnostní strategie nezůstaly bez odezvy. Nejde jen o bizarní tvrzení o „civilizačním vymazání Evropy“. Pro EU i Ukrajinu je důležitější něco jiného: rétorický posun, který vypadá jako příprava půdy pro tvrdý obchod s Kremlem.
Ať to americká administrativa maskuje jakkoli, mezi řádky je cítit jedna velmi studená, velmi tradiční realita geopolitiky:
Když velmoci ztratí trpělivost, začnou hledat řešení, která vyhovují jim — nikoli Evropě. A už vůbec ne Ukrajině.
Amerika chce rychlé řešení. Rusko chce území. A Ukrajina chce přežít. Tři cíle, které si navzájem překážejí.
Washington mluví o „nereálných očekáváních“ evropských vlád ohledně války. To je diplomatický eufemismus pro nepříjemnou pravdu:
USA nemají chuť financovat konflikt, který se vleče, stojí miliardy a doma nepřináší politické body.
Rusko naopak potřebuje:
- stabilizovat frontu,
- dostat se z ekonomického sevření,
- prodat vlastní veřejnosti představu „vítězství“.
A Ukrajina?
Ta bojuje o samotnou existenci. Nic méně.
Tři logiky — tři úplně jiné priority. A přesně v takových situacích vznikají dohody, které dějiny hodnotí jako zradu.
Bílý dům se přibližuje narativům, které Kreml miluje. To není shoda náhod. Je to signál.
Když americká Národní bezpečnostní strategie začne opakovat teze o „civilizačním úpadku Evropy“, „ztrátě identity“ nebo o údajném demografickém ohrožení, je to víc než rétorika. Je to ideologický posun, díky kterému je Moskva už dávno přitahována ke stolu.
Kreml takový narativ používá roky — a teď ho slyší od Washingtonu.
Není to důkaz dohody v zákulisí.
Je to ale nepopiratelný indikátor toho, že se začínají překrývat zájmy.
A když se překrývají americké a ruské zájmy, Evropa by měla zpozornět. Velmi.
Evropa se bojí „druhé Jalty“. A není to paranoia — je to historická zkušenost.
Není náhodou, že se v diplomacii začíná znovu objevovat slovo, které děsí celou střední Evropu: Jalta. Tehdy se rozhodovalo o osudu států, které neměly u stolu žádné slovo.
Dnes existují tři nebezpečné paralely:
- Supervelmoci jsou unavené konfliktem. Chcú stabilitu – ať stojí cokoli.
- Válečná únava roste rychleji v USA než v Evropě.
- Ukrajina už není pro část americké politické scény prioritou.
To stačí, aby se z dlouhých jednání stala krátká a ostrá balanční dohoda mezi Washingtonem a Moskvou.
Taková, kde se území vykreslí jako „sporné“, „dočasné“ nebo „vyjednané“.
A taková, kde hlavní podmínkou bude: Už žádné problémy. Žádná eskalace. Hlavně klid.
Bez ohledu na to, kdo za něj zaplatí.
„Prodat Ukrajinu“? Ne nutně doslova. Ale geopoliticky — to je jiná otázka.
Nikdo vážný netvrdí, že by Spojené státy chtěly Ukrajinu doslova „prodat“.
Ale v geopolitice neexistují slevy ani výprodeje. Existují:
- ústupky,
- kompromisy,
- „dočasná řešení“,
- bezpečnostní záruky, které se snadno poruší.
Pokud Washington a Moskva vyhodnotí, že se jim vyplatí „nová stabilita“ výměnou za zmražený konflikt či uznané územní změny, může z toho Ukrajina odejít s rozbitým státem a Evropě zůstane na krku nejistá hranice, kterou budou další desetiletí doprovázet incidenty, infiltrace a tlak.
To je nejhorší možný „klid“.
Evropa by měla přestat věřit na americké samozřejmosti. USA nejsou Evropou — a nejsou garantem evropské budoucnosti.
Část Evropy stále žije v pohodlné představě, že americký zájem je automaticky evropský zájem. Tak to bylo během studené války. Tak to bylo i v prvních dnech ruské invaze.
Ale svět se změnil.
Amerika je dnes:
- polarizovaná,
- unavená,
- soustředěná na sebe,
- posedlá rivalitou s Čínou.
Evropa je pro ni stále důležitá.
Ale už to není hřiště, na kterém chce stát donekonečna.
A rozhodně to není prostor, kde by chtěla vést drahé války, které nevysvětlují domácím voličům nic jiného než další účty.
Ukrajina musí bojovat. Evropa musí držet linii. A Amerika se musí rozhodnout, na jaké straně historie chce stát.
Pokud Spojené státy skutečně zvažují geopolitickou dohodu s Ruskem, bude to znamenat konec jedné éry: éry, kdy Západ postupoval jednotně.
A začátek éry, kdy si Evropa uvědomí, že je na čase přestat být závislá na cizí vůli.
Protože jednou může jejich „stabilita“ znamenat naši nestabilitu.
A jejich „mírové řešení“ může znamenat naše bezpečnostní riziko.
Ukrajina dnes stojí na linii, za kterou začíná temnota.
Evropa stojí za ní.
A Amerika stojí, zatím, někde mezi.
To je problém.
A může to být osudový problém.
