Článek
Rusko netrpí přebytkem strachu. Trpí nedostatkem respektu k suverenitě jiných.
Kdykoli se některý soused pokusil odejít z ruské sféry vlivu, odpověď byla stejná: armáda.
Takhle to fungovalo za carů. Takhle to fungovalo za bolševiků. A takhle to funguje i dnes.
Jediné, co se mění, je propaganda. Jednou se mluví o říši, jindy o revoluci, dnes o „bezpečnostních obavách“. Výsledek je vždy tentýž: válka jako standardní nástroj politiky.
Ukrajina není výjimka. Je učebnicový příklad.
Jak říká historik Timothy Snyder, Rusko se nikdy nesmířilo s koncem impéria. Nezpracovalo ho politicky – vrací se k němu vojensky. A právě proto se dějiny ruských konfliktů nečtou jako uzavřená kapitola, ale jako nekonečný seznam pokračování.
Rusko a válka: Sto let jedné státní metody
Když Rusko v únoru 2022 zahájilo plnohodnotnou invazi na Ukrajinu, Kreml tvrdil, že neměl jinou možnost. Mluvilo se o ohrožení, o NATO, o historických křivdách. Jenže tenhle příběh má jeden zásadní problém: neodpovídá ruské vlastní historii.
Při pohledu na posledních více než sto let je zřejmé, že válka pro Rusko není výjimečné selhání diplomacie. Je to opakovaně používaný nástroj státní politiky. Mění se režimy, ideologie i propaganda. Co se nemění, je ochota použít sílu proti sousedům – a často i daleko za jejich hranicemi.
Ukrajina do tohoto vzorce zapadá až příliš přesně.
Imperiální reflex starší než Sovětský svaz
Ještě dávno před bolševiky vystupovalo Rusko jako klasická expanzivní mocnost. V letech 1904–1905 vedlo carské Rusko válku s Japonskem o vliv v Mandžusku a na Korejském poloostrově. Nešlo o obranu vlastního území, ale o soupeření o kolonie a sféry vlivu v Asii.
Už tehdy se ukázalo, že ruský stát vnímá použití vojenské síly jako legitimní způsob, jak řešit geopolitické ambice.
Rok 1917: konec impéria jen na papíře
Rozpad carského Ruska po roce 1917 přinesl krátkou naději desítkám národů, které si chtěly rozhodovat o vlastním osudu. Tato naděje však rychle narazila na realitu.
- 1917–1921 – válka proti Ukrajině
- 1918 – invaze do Finska
- 1918 – invaze do Ázerbájdžánu
- 1918 – obsazení Běloruska a části Moldavska
- 1918–1920 – války proti Lotyšsku a Estonsku
- 1918–1919 – válka proti Litvě
- 1919–1921 – rusko-polská válka
Nový sovětský stát nevznikal jako dobrovolná federace. Vznikal pod tlakem Rudé armády. Když některý region projevil ambici jít vlastní cestou, odpověď byla vojenská.
Kavkaz a Asie: hranice kreslené bajonety
Ve 20. letech pokračovala Moskva v násilné konsolidaci území:
- 1920 – druhá invaze do Ázerbájdžánu
- 1921 – invaze do Gruzie
- 1921 – invaze do Mongolska
- 1921 – potlačení arménského povstání
- 1921–1922 – potlačení povstání v Karélii
- 1924 – další vojenský zásah proti gruzínským nacionalistům
Sovětský svaz se tak formoval nikoli jako svaz rovnoprávných republik, ale jako impérium držené silou.
30. léta: agrese ještě před válkou
Je důležité připomenout, že sovětská expanze nezačala až jako reakce na nacismus.
- 1929 a 1937 – vojenské intervence v Číně
- 1938 – střety s Japonskem
- 1939 – invaze do Polska
- 1939–1940 – přepadení Finska (Zimní válka)
- 1940 – anexe Estonska, Lotyšska a Litvy
Rozdělení Polska mezi Sovětský svaz a nacistické Německo nebylo historickou náhodou. Bylo výsledkem vědomé dohody dvou totalitních režimů.
Druhá světová válka: osvobození i začátek nové závislosti
Sovětský svaz sehrál klíčovou roli v porážce nacismu. Zároveň však využil války k obsazení východní a střední Evropy.
- 1941 – invaze do Íránu
- 1941–1944 – pokračování války proti Finsku
- 1941–1945 – obsazení střední a východní Evropy a Balkánu
- 1944 – anexe Tuvy, vpád do Albánie
- 1944–1956 – vojenská intervence v Pobaltí
Pro miliony lidí znamenal konec války nikoli svobodu, ale výměnu jedné diktatury za druhou.
Tanky proti vlastním spojencům
Jakmile se některý stát sovětského bloku pokusil o reformy, následovala síla.
- 1953 – potlačení povstání v NDR
- 1956 – vojenská intervence v Maďarsku
- 1968 – invaze do Československa
Všechny tyto zásahy proběhly bez jakéhokoli legitimního ohrožení Sovětského svazu. Šlo výhradně o udržení kontroly.
Studená válka po celém světě
Sovětská politika se neomezovala na Evropu:
- 1950–1953 – Korejská válka
- 1955–1961 – Vietnam
- 1960 – Laos
- 1962 – Alžírsko
- 1969 – konflikt s Čínou (Damanskij)
- 1970–1972 – Blízký východ, Kambodža, Bangladéš
- 1974–1990 – Eritrea
- 1975–2002 – Angola
- 1977–1978 – Etiopie vs. Somálsko
- 1979–1989 – invaze do Afghánistánu
Afghánistán se stal symbolem: dlouhá okupace, tisíce civilních obětí, žádný strategický zisk.
Po roce 1991: změna vlajky, ne přístupu
Rozpad Sovětského svazu měl znamenat konec imperiální politiky. Nestalo se.
- 1991 – zásahy v Litvě a Estonsku
- 1992 – Moldavsko, Ingušsko, Jižní Osetie
- 1994–1996 a 1999–2009 – války v Čečensku
- 2008 – válka proti Gruzii
- 2014 – anexe Krymu a válka na východní Ukrajině
- 2016 – ruské bombardování Sýrie
- 2022 – celoplošná invaze na Ukrajinu
Podle historika Timothy Snyder Rusko nikdy nepřijalo konec impéria jako definitivní stav. A právě to vysvětluje, proč se k válce opakovaně vrací.
Závěrem: proč je Ukrajina klíčová
Ruská propaganda tvrdí, že jde o konflikt se Západem. Historie ale ukazuje, že Rusko útočilo i tehdy, kdy žádné NATO neexistovalo. Útočilo na své sousedy znovu a znovu.
Ne proto, že by bylo obklíčeno.
Ale proto, že nedokáže snést ztrátu kontroly.
Ukrajina dnes nebojuje jen o své hranice. Bojuje o to, zda bude ve střední a východní Evropě platit právo – nebo historický zvyk, že silnější si bere, co chce.
A to je otázka, která se netýká jen Kyjeva.
Válka jako norma, ne selhání
Ruská historie nezná dlouhé období bez konfliktu. Zatímco jiné evropské státy po druhé světové válce hledaly rovnováhu mezi diplomacií a ekonomikou, Moskva si uchovala přesvědčení, že síla zajišťuje bezpečí.
Impérium se nerozpadlo, jen změnilo jazyk
Carství mluvilo o říši, Sovětský svaz o internacionalismu, dnešní Kreml o „ochraně Rusů“. Motiv se nemění: udržet kontrolu nad okolím, i za cenu krve.
Soused jako problém
Finsko, Polsko, Pobaltí, Gruzie, Československo, Ukrajina. Společným jmenovatelem ruských zásahů je fakt, že mířily proti státům usilujícím o samostatnost nebo odklon od Moskvy.
Potlačená povstání, zapomenuté války
Karélie, Maďarsko, NDR, Čečensko. Řada konfliktů se nevede jako „válka“, ale jako pacifikace. Výsledek je stejný: mrtví civilisté a dlouhodobá destabilizace.
Proxy války a export moci
Vietnam, Angola, Sýrie, Afghánistán. Moskva vedla a vede války i nepřímo – přes spojence, žoldnéře nebo „poradce“. Cíl: udržet geopolitický vliv.
Ukrajina jako bod zlomu
Invaze z roku 2022 definitivně zbořila iluze, že Rusko respektuje poválečné uspořádání Evropy. Nejde o regionální konflikt, ale o otevřenou výzvu mezinárodnímu právu.
Co přijde dál
Historie nenabízí uklidňující odpověď. Pokud se ruský přístup nezmění, nebude Ukrajina posledním konfliktem. Otázka nezní „zda“, ale kde a kdy.
ZÁVĚREČNÁ POINTA
Rusko nevede války proto, že by bylo obklopeno nepřáteli.
Je obklopeno státy, které nechtějí poslouchat.
A dokud bude Kreml považovat nezávislost sousedů za hrozbu, zůstane válka jeho nejčitelnějším podpisem.
