Nový Visegrád bez Polska: analýza formování možného bloku proti Ukrajině

Válka na Ukrajině změnila nejen bezpečnostní architekturu Evropy, ale i politické rovnováhy uvnitř Evropské unie. Na pozadí únavy z konfliktu, ekonomického tlaku a vnitřních sporů se stále častěji objevují hlasy volající po „přehodnocení“ přístupu ke Kyjevu.
Mezi nimi stojí tři jména: maďarský premiér Viktor Orbán, slovenský předseda vlády Robert Fico a český politik Andrej Babiš. Tři lídři, kteří v posledních měsících otevřeně vyjadřují skepsi vůči pokračující vojenské a finanční pomoci Ukrajině.

V centru této tendence stojí snaha Maďarska vytvořit politickou alianci s Českem a Slovenskem, která by mohla koordinovat postoje tří států před jednáními lídrů EU. Ačkoliv jde zatím pouze o iniciativu, její důsledky mohou být zásadní – jak pro Ukrajinu, tak pro samotnou evropskou politiku.

Pro pochopení současné situace je třeba se vrátit k historii Visegrádské skupiny (V4), založené v roce 1991. Polsko, Maďarsko, Československo (později Česko a Slovensko) ji vytvořily jako nástroj regionální spolupráce a koordinace při integraci do EU a NATO.
Po mnoho let V4 fungovala jako platforma společných postojů, zejména během migrační krize, kdy čtyři země společně odmítly povinné kvóty na přerozdělování migrantů.

Po začátku ruské invaze na Ukrajinu v roce 2022 se však jednota Visegrádu rozpadla. Polsko se stalo jedním z největších podporovatelů Kyjeva, zatímco Maďarsko zvolilo „neutrální“ linii a často blokovalo evropské sankce proti Moskvě.
Česko a Slovensko zaujaly střední pozici, ale po návratu Roberta Fica k moci v roce 2023 se i Bratislava začíná přiklánět k umírněnějšímu, proruskému tónu.

Viktor Orbán je politik, který už více než dekádu balancuje mezi Bruselem a Moskvou. Jeho strategie stojí na třech pilířích:

Pro Orbána představuje nový blok nejen možnost posílit vliv Maďarska v regionu, ale i příležitost čelit tlaku Bruselu. Maďarsko dlouhodobě usiluje o to, aby nebylo vnímáno jako izolovaný „problémový článek“, a proto hledá spojence, kteří by sdíleli podobnou rétoriku.
Navíc má Budapešť vlastní zájmy vůči Ukrajině – otázku maďarské menšiny v Zakarpatské oblasti a závislost na ruských energetických dodávkách.

Andrej Babiš, předseda hnutí ANO, se po vítězství ve volbách znovu stává klíčovou postavou české politiky. Jeho postoj k válce je méně radikální než u Orbána, ale stejně opatrný: „Evropa nemůže donekonečna financovat válku.“
Babiš prosazuje diplomacii před konfrontací a tvrdí, že EU musí hledat „realistické řešení“ místo trvalého vojenského tlaku.

Tento přístup rezonuje s částí české veřejnosti, která pociťuje únavu z inflace a energetické krize. Kritici však varují, že by mohl posunout Prahu blíže k Budapešti a oslabit jednotný evropský hlas.
Podle některých analytiků by Babiš mohl fungovat jako „spojenec Orbána“ při hlasování v Evropské radě.

Návrat Roberta Fica k moci znamenal obrat v zahraniční politice Slovenska. Jeho vláda odmítá další dodávky zbraní Ukrajině, zpochybňuje smysl sankcí proti Rusku a zdůrazňuje potřebu „mírového dialogu“.
Fico se prezentuje jako pragmatik hájící „národní zájmy“, ale jeho výroky často kopírují maďarskou linii.

Zatímco oficiální spojenectví s Orbánem zatím nevzniklo, Bratislava a Budapešť začínají koordinovat postoje – od energetických otázek až po migrační politiku. Tento trend naznačuje, že základ pro nový visegrádský trojblok („V3“) už fakticky vzniká.

Případný formát „V3“ by mohl sloužit jako platforma pro koordinaci před jednáními Evropské rady. Cílem by nebylo vytvořit nový spolek, ale prosazovat společné postoje – zejména při hlasování o pomoci Ukrajině.
I neformální dohody tří států by však mohly výrazně zkomplikovat rozhodovací procesy v EU, kde jsou klíčová rozhodnutí přijímána jednomyslně.

Formování takového bloku by navíc mohlo posunout rovnováhu sil ve prospěch euroskeptických a populistických frakcí, které se v posledních letech v Evropě posilují.

Pro Kyjev by vytvoření „V3“ znamenalo několik rizik:

Zaprvé, hrozí blokace či zpomalení finanční a vojenské podpory ze strany EU. Tři státy mohou vytvářet menšinovou opozici, jež by bránila konsensu.

Zadruhé, rétorika o „míru za každou cenu“ může ovlivnit veřejné mínění v Evropě a oslabit solidaritu s Ukrajinou.

Zatřetí, Ukrajina by musela přehodnotit svou regionální diplomacii – posílit přímé vztahy s Prahou a Bratislavou, aby omezila maďarský vliv a zabránila úplnému ztracení podpory ve střední Evropě.

Nový blok by mohl oslabit centristickou většinu, která podporuje pokračování pomoci Ukrajině a současnou linii předsedkyně Komise Ursuly von der Leyenové.
Zároveň by vytvořil precedens – že malé skupiny států mohou kolektivně blokovat evropská rozhodnutí z vnitropolitických důvodů.

Tento vývoj zapadá do širšího trendu posilování populistických a euroskeptických sil po celé Evropě. „V3“ by tak mohl být prvním konkrétním projevem nové éry evropského nacionalismu uvnitř EU.

Na dění ve střední Evropě bedlivě dohlíží Moskva i Washington. Pro Rusko by vznik takového bloku znamenal vítanou příležitost oslabit jednotu EU a rozšířit svůj vliv prostřednictvím „přátelských vlád“.
Pro Spojené státy a Brusel by to naopak byl varovný signál – že i v srdci Evropy mohou vznikat politické síly ochotné relativizovat ruskou agresi.

Současně by se otevřel prostor pro větší angažmá Číny, která v regionu systematicky posiluje ekonomické vazby a může využít politické rozkoly k upevnění svého vlivu.

1. Oficiální blok.
Tři země formalizují spolupráci, pořádají pravidelná setkání a vytvářejí jednotný hlas v EU.
2. Neformální koordinace.
Spolupráce probíhá v zákulisí, prostřednictvím diplomatických konzultací a společných vyjádření.
3. Symbolický projekt.
Iniciativa zůstane jen rétorickým gestem bez skutečného dopadu – například pokud Babiš ustoupí tlaku proevropských sil v Česku.

Pokus o vytvoření nového visegrádského trojbloku je symptomem hlubších změn v Evropě. Únava z války, ekonomické problémy a nárůst populismu vytvářejí úrodnou půdu pro politické experimenty.
Pro Ukrajinu jde o varovný signál: musí intenzivněji budovat vztahy s regionálními partnery a nabízet jim konkrétní výhody ze spolupráce.

Evropská unie zase stojí před otázkou, jak udržet jednotu ve chvíli, kdy se v jejím středu formuje „blok pochybností“.
Pokud se Evropa nedokáže semknout kolem podpory Ukrajiny, riskuje nejen ztrátu své morální autority, ale i samotné soudržnosti jako společenství.