Článek
Čtyři miliardy korun za tři měsíce. Tolik si podle vlastního přiznání odnesl premiér Andrej Babiš z Agrofertu na konci loňského roku. A právě ten Agrofert má teď zase bez překážek sahat na státní dotace, protože stát oficiálně uznal, že žádný střet zájmů neexistuje. Ten okamžik bychom si měli dobře zapamatovat.
Zopakujme si to v klidu, protože fakta jsou důležitější než emoce. Babiš vložil letos v únoru akcie Agrofertu do svěřenského fondu. Státní zemědělský intervenční fond následně uznal, že je tím střet zájmů vyřešen a že od toho data není důvod koncern z dotací vylučovat. A staré miliardy, o které se roky vedl spor? Ty se podle všeho vymáhat nebudou. Když má dluh vůči státu běžný člověk, přijde výzva, penále a nakonec exekutor. Když jde o miliardy spojené s premiérem, stát najednou zjistí, že vlastně není co vymáhat.
Papír, který vyřešil všechno
Zní to skoro elegantně. Podpis, fond, posudek, hotovo. Jenže svěřenský fond není kouzelná skříňka, do které vložíte firmu a ona rázem přestane být vaše ve všem, na čem záleží. Pořád je to impérium, které stálo na jednom jméně, pořád z něj plynou příjmy a pořád rozhoduje vláda, v jejímž čele ten člověk sedí, o penězích, které do takových firem tečou. A ty čtyři miliardy za jediné čtvrtletí nejsou odstup od byznysu. To je byznys, který se jen jinak jmenuje.
Když se pravidla šijí na míru
A do toho přichází poslanecký návrh, který pravidla střetu zájmů ořezává přesně tam, kde to jednomu konkrétnímu impériu vyhovuje. Zní to technicky a nudně, přesně tak, aby u toho většina lidí přestala dávat pozor. Smysl je přitom prostý. Když nejde ohnout realita, ohne se zákon.
Evropská komise mimochodem tak snadno spokojená není. České odpovědi jí nestačily a chce další. To je samo o sobě výmluvné. Když o vaší bezúhonnosti musí opakovaně přesvědčovat celý stát a stejně to nestačí, možná problém nebude v tom, kdo se ptá.
A reakce? Místo vysvětlení nálepka. Kdo upozorní na střet zájmů, je rázem udavač. Starý trik: obrátit pozornost od otázky k tomu, kdo ji položil. Funguje bohužel skvěle, protože je pohodlný. Nemusíte odpovídat, stačí urazit.
Nejde o Agrofert, jde o měřítko
Tohle není spor o jednoho člověka. Je to spor o zvyk. Stát, který neumí říct nejmocnějšímu muži ne, není silný. Je jen poslušný. A my si na tu poslušnost pomalu zvykáme. Že pravidla platí podle toho, kolik máte hlasů a peněz. Že se z výjimky stává norma a z pobouření pokrčení rameny.
A přitom to není složité. Buď pravidla platí pro premiéra stejně jako pro živnostníka, kterému finanční úřad nedaruje ani korunu, nebo to nejsou pravidla, ale výsada. Třetí možnost neexistuje, ať nám ji zabalí do sebehezčího posudku.
Na papíře je tedy vyřešeno. Miliardy zůstávají, kde byly, a premiér může klidně spát. Otázka nezní, jestli to bylo právně možné, to zjevně bylo. Otázka zní, co si necháme líbit příště, až po stejné cestě půjde někdo další a bude se odvolávat přesně na dnešek. A tu odpověď nedá on. Dáme ji my.
