Článek
Takové to tlumené klepání, které se ozývá z útrob auta, jen když jedete do kopce, a zmizí dřív, než ho může kdokoliv jiný slyšet. Jenže já věděla, že tam je. A že je to špatně.
Jezdím opatrně. Možná až moc, podle některých. Auto mám už sedm let, je to takový ten klasický rodinný typ – Škoda Octavia, nic okázalého, ale spolehlivá. Pravidelně měním olej, brzdové destičky, dokonce si vedu zápisky o spotřebě. Nejsem žádný odborník, ale znám své auto tak, jako někdo zná chůzi svého psa. Prostě víte, když se něco změní.
Zavolala jsem tedy do servisu, kde mi auto obvykle dělají. Karel, automechanik, mě zná už roky. Jenže tentokrát to byl jiný tón.
„Zase nějaké pazvuky, jo? Tak se stavte, podíváme se, co ta vaše princezna zase škrundá,“ řekl s tím svým poloironickým úsměvem.
Už tehdy mě bodlo u srdce. Ne snad že bych se urazila – spíš mě naštvalo, jak lehkovážně to bral.
Když jsem auto přivezla, pustil si motor, chvíli poslouchal, zvedl kapotu a pak pokrčil rameny.
„Tohle je úplně normální. To jen jak se ochladilo, motor jinak pracuje. Váš ‚babský sluch‘ slyší každou blbost. Ale klid, zkontroluju to, když už jste tady.“
Seděla jsem v čekárně skoro dvě hodiny. Pak přišel, utřel si ruce do montérkové nohavice a oznámil:
„Je to dobrý. Nic vážného. Utáhl jsem pár věcí, vyměnil kabinový filtr – byl dost špinavý – a přehrál software. Můžete jezdit.“
Zaplatila jsem skoro tři tisíce a odjela. Ale ten zvuk… se neztratil. Byl slabší, přerývanější, ale pořád tam. A co hůř – přidal se jemný zápach spáleniny, když jsem druhý den jela do práce.
Večer jsem volala znovu.
„Hele, to už vážně přeháníte. Auto je v pořádku. Jste moc úzkostlivá, fakt. Možná to chce trochu víc důvěry v techniku, víte?“
Zavěsil dřív, než jsem stihla cokoli říct.
Druhý den jsem jela do školky vyzvednout syna. Stála jsem na křižovatce, když to přišlo – rána jako výstřel. Motor nadskočil, volant se zablokoval a celý vůz se zachvěl jako raněné zvíře. Za mnou začala houkat auta. Přední kapota se zakouřila. Než jsem stačila vystoupit, byl všude dým. Zavolala jsem hasiče, pak manžela.
Motor explodoval. Doslova. Praskla těsnění, shořely kabely, a jak se později ukázalo – uvolněná rozvodová kladka se utrhla a způsobila destrukci celého systému. Kdyby se to stalo o pár kilometrů dál, na dálnici, mohla jsem způsobit hromadnou nehodu.
V servisu jsem byla znovu. Tentokrát s právníkem. Mechanik se tvářil, že je to neuvěřitelná smůla. Když jsme mu předložili zprávu od nezávislého znalce, začal uhýbat pohledem.
„No… možná jsme přehlédli drobnost. Ale to přece bývá. To nejde všechno poznat…“
Jenže šlo. Mělo. Já jsem ten zvuk slyšela. Ne jednou. A on ho slyšel taky, jen ho shodil ze stolu, protože jsem „jen ženská, co slyší blbosti“. Jeho arogance mohla stát někoho život.
Auto je odepsané. Dnes už jezdím jiným – ne novým, ale důvěryhodným. Hlavně ale k jinému mechanikovi. Tomu jsem jednou při opravě řekla, že slyším klepání při brzdění. Místo výsměchu se podíval, udělal zkušební jízdu a našel příčinu – prasklé pouzdro uložení.
Od té doby si víc věřím. Ne že bych se považovala za odbornici. Ale intuice není hloupost. Někdy je to ten jediný hlas, který slyší varování dřív, než přijde výbuch. A jen kvůli tomu, že ten hlas patří ženě, neznamená, že není pravdivý.
