Článek
Nebyla velká, ale šla od podlahy skoro až ke stropu. Něco mi na ní nepřipadalo normální.
„Tome, podívej se na tu prasklinu. Není to divné? Vypadá čerstvě,“ řekla jsem manželovi večer při rozbalování krabic.
„Ach, to je starý barák, babička ho stavěla ještě v osmdesátých letech. Pár prasklin je normálních,“ mávnul rukou.
Ale mě to nenechalo klidnou. Praskla procházela přesně pod nosným trámem stropu a každý den vypadala o něco širší. Po týdnu jsem se rozhodla promluvit s tchánem, který v domě vyrůstal a znal každý jeho kout.
„Svatopluku, nemohl byste se podívat na tu prasklinu v obýváku? Trochu se bojím, že se rozšiřuje.“
Tchán se na mě podíval s tím svým typickým pobaveným úsměvem: „Janičko, vy ženské si ze všeho děláte starosti. To je jenom sedání domu, takových prasklin tu máme tucet. Babička v tom domě prožila čtyřicet let a nic se nestalo.“
„Ale opravdu vypadá jinak než ostatní. A slyšíte někdy v noci takové podivné skřípání?“
„To je jen dřevo, které pracuje. Vy městské děti prostě neznáte staré domy. Nebudeme přece volat nějakého statika kvůli praskličce ve zdi. To by stálo balík peněz!“
Manžel se přidal na otcovu stranu: „Jani, táta má pravdu. Přeháníš to. Kdybys viděla, v jakém stavu tady byly zdi, když jsme byli malí!“
Cítila jsem se hloupě. Možná opravdu přeháním. Jsem z panelákového bytu, co já můžu vědět o starých domech? Ale ten pocit úzkosti mě neopouštěl.
O dva týdny později jsem seděla s tchánem u večeře právě v tom obýváku. Manžel byl na služební cestě. Povídali jsme si o sousedech, když jsem najednou zaslechla hlasité prasknutí.
„Slyšel jste to?“ zeptala jsem se.
„Co? Asi praská v troubě, dodělávám tu pečeni,“ řekl tchán a pokračoval v jídle.
Pak se to stalo všechno najednou. Hlasný křepě, prach padající ze stropu a pak - celý kus stropu se zřítil přesně na místo, kde jsme ještě před chvílí seděli. Stačili jsme uskočit o pár sekund.
Mezi troskami na jídelním stole ležely kusy omítky, dřevěné trámy a izolace. Kdyby jsme zůstali sedět, mohlo nás to zabít.
Tchán stál v šoku uprostřed prachu a sutin. Chvíli jen zíral, pak se na mě podíval: „Janička… já… tohle jsem nečekal. Promiňte mi to.“
Statik, kterého jsme nakonec přece jen zavolali, řekl, že nosný trám byl červotočivý a pomalu povoloval už několik měsíců. Praskla ve zdi byla jasným varovným signálem, který jsme ignorovali.
Oprava stála dvakrát víc, než by stála preventivní kontrola. Ale hlavně - od té doby mě tchán nikdy nepodceňoval. A když si na něčem trvám, celá rodina mě poslouchá.
Naučila jsem se, že „ženská intuice“ je často jen pozornost k detailům, které muži přehlížejí. A že je lepší být za zbabělce než pod troskami.
