Článek
Pracovali. Hodně. Máma měla dvě zaměstnání, táta jezdil služebně do zahraničí. Nikdy mi to nevyčítali a já jsem jim to nevyčítala. Tak to prostě bylo. A možná to tak být muselo.
Místo nich mě vychovávala babička.
Nebyla to „hodná babička z pohádky“. Nepekla buchty každý den a neměla vlasy v drdolu. Nosila tepláky, milovala černou kávu a někdy brblala víc než táta. Ale vždycky byla tam, kde jsem ji potřebovala.
Ráno mě budila do školy a večer mi četla pohádky, i když jí padala hlava únavou.
Pomáhala mi s úkoly, i když sama vychodila jen měšťanku.
Když jsem brečela, protože mě holky ve škole pomlouvaly, nedělala ze mě oběť ani hlupáka.
Řekla jen: „Je to těžké. Ale přežiješ to. Protože jsi moje vnučka.“
Nemluvila o citech.
Neříkala „mám tě ráda“ na potkání.
Ale její láska byla v tom, jak mi dávala k svačině obložený chleba i s ubrouskem.
V tom, jak si pamatuje, že nemám ráda, když se mi někdo hrabe ve vlasech.
V tom, že mě nikdy nenutila být někým, kým nejsem.
Když mi bylo šestnáct, začala jsem být protivná. Puberta mě semlela. Všechno jsem zpochybňovala – včetně ní.
„Babi, co ty můžeš vědět o dnešním světě?“
Jen se usmála a podala mi čaj.
„Asi nic. Ale svět tě naučí sám.“
Neříkala mi, co mám dělat.
Jen čekala, až přijdu sama.
A já jsem přicházela. Zas a znovu. Po zlomených srdcích, po zklamáních, po prvním zkouškovém.
Zatímco rodiče plánovali další byznys výlet, babička seděla v kuchyni a krájela jablko.
„Chceš kousek? Máš kruhy pod očima.“
Takhle se ptala, jestli jsem v pořádku.
Takhle mi dávala vědět, že jsem doma.
Čas běžel.
Odstěhovala jsem se, měla svoje vztahy, práci, starosti.
A pak mi jednoho dne zazvonil telefon.
„Babička už moc nechodí ven. Bolí ji záda. A nechce o tom mluvit,“ řekla mi máma.
Něco se ve mně sevřelo.
Ten pocit, že člověk, který tu byl vždycky pro mě, možná teď sám tiše mizí, protože si nechce přidělávat práci.
Protože je přece „jen babička“.
Začala jsem ji každý týden brát do kavárny.
Každé úterý v deset.
Ze začátku protestovala. „Na co? Kavárna je drahá. Mám doma kafe.“
Ale pak šla. A šla znova.
A znova.
Sedíme vždycky u stejného stolku. Ona si dá espresso, já cappuccino.
Někdy si povídáme. O počasí. O tom, co vařila.
Někdy jen tak mlčíme. Díváme se z okna. Sledujeme lidi. A cítím, že jsme pořád propojené. I když teď jsem ta, co nese tašku, platí účet a čeká u lékárny.
Jednou mi řekla:
„Víš, že jsi jediná, kdo se mě ptá, co bych chtěla k narozeninám?“
Usmála jsem se.
„Protože jsi jediná, kdo se mě kdy ptal, co chci k večeři.“
Babička mě vychovala. Bez velkých gest, bez divadla, bez plakátů o rodinných hodnotách.
Vychovala mě v tichu, v trpělivosti, v přijetí.
Učila mě, že láska není vždy o slovech.
Že přítomnost znamená víc než všechno ostatní.
A já teď chci, aby věděla, že nezůstala v zapomnění.
Že když dneska objednám dortík navíc, není to rozmařilost.
Je to poděkování.
Za ty roky, kdy se mě nikdo neptal, jestli jí to nevadí. A ona přesto zůstávala.
Každý úterý v deset.
U stejného stolku.
S tou ženou, která mě naučila, že opravdová láska nemusí být nahlas.
Ale že na ni nikdy není pozdě odpovědět.
