Článek
Všichni ji obdivovali – byla pracovitá, pečlivá, nikdy si nestěžovala. Pamatuju si ji, jak vstávala v pět ráno, aby nám připravila snídani, a večer ještě žehlila prádlo, když my už dávno spali. Nikdy jsem ji neviděla plakat. Ani jednou. Dokonce ani když zemřel táta.
Když jsem byla malá, brala jsem to jako samozřejmost. Prostě máma taková byla – silná, nezlomná, vždycky všechno zvládla. Jako dospělá jsem jí ale tu nehybnost začala vyčítat. Měla jsem pocit, že je chladná, že si mě nepustí k tělu. Já sama jsem byla citlivější, někdy jsem brečela i kvůli hloupostem. Máma mě vždycky utěšovala, ale sama si nikdy žádný prostor pro emoce nedopřála. Vnímala jsem to jako vzdálenost mezi námi.
Před pár měsíci jsem uklízela její byt. Bylo to krátce po tom, co musela kvůli zdraví odejít do domova pro seniory. Otevřela jsem jednu starou skříň, kterou jsem snad nikdy neviděla otevřenou. Byly tam krabice se starými dopisy. Většina popsaná úhledným rukopisem, svázaná provázkem.
Sedla jsem si na podlahu a začala číst. A najednou přede mnou stál úplně jiný obraz mé mámy.
Byly to dopisy, které psala své kamarádce, když byla mladá. Dopisy z doby, kdy se přestěhovala s tátou do jiného města, kdy čekala první dítě, kdy se cítila osamělá. Psala o strachu, o nejistotě, o tom, že se cítí slabá. Byla v nich bolest, kterou jsem u ní nikdy neviděla.
V jednom dopise stálo: „Když večer brečím, utřu si slzy dřív, než mě uvidí děti. Nechci, aby si myslely, že máma je slabá.“
Četla jsem to a měla slzy v očích. Celý život jsem si myslela, že máma je tvrdá, skoro necitelná. A přitom ona jen nechtěla, abychom její bolest viděli. Schovávala ji před námi, protože si myslela, že tak nás ochrání.
Našla jsem i dopisy z doby, kdy se táta potýkal s alkoholem. O tom, jak se snažila udržet rodinu pohromadě, jak se bála, že se jednoho dne nevrátí domů. Nikdy nám o tom nic neřekla. Já si pamatuju jen to, že táta občas přišel domů pozdě a unavený. Nikdy jsem netušila, co všechno máma musela zvládnout, než jsme se my, děti, vůbec probudily.
Najednou mi došlo, proč nikdy nebrečela. Ne proto, že by neměla slzy. Ale proto, že věřila, že to není dovoleno. Že máma musí být pevná, aby děti byly v bezpečí.
Seděla jsem tam s těmi dopisy a měla pocit, že ji poprvé v životě opravdu vidím. Ne jako nedotknutelnou bytost, ale jako ženu, která měla své sny, obavy i zlomené srdce. A že celý život obětovala kus sebe, abychom my mohli vyrůst bez toho, abychom tu bolest viděli.
Od té doby, co jsem ty dopisy našla, se na ni dívám jinak. Když za ní jdu do domova, už se na ni nezlobím, že mě nikdy nepustila k sobě. Vím, že mě k sobě pustila jinak – tím, že mě chránila.
Moje máma možná nikdy nebrečela nahlas. Ale v těch dopisech plakala za celý život. A já jsem ráda, že jsem její slzy konečně našla.
