Článek
Až později mi došlo, že jsem spíš byla dostupná.
Souhlasila jsem. Přizpůsobovala se. Vysvětlovala.
Říkala jsem „jasně“, i když jsem chtěla říct „už nemůžu“.
Říkala jsem „to nevadí“, i když mi to vadilo hodně.
A lidé kolem si na to zvykli.
„Můžeš mi pomoct?“
„Zaskočíš za mě?“
„Nevadí ti to?“
Nevadilo.
Tedy — vadilo, ale mlčela jsem.
Protože jsem nechtěla zklamat.
Protože jsem nechtěla být problém.
Protože jsem se bála, že když odmítnu, něco ztratím.
Netušila jsem, že tím ztrácím sebe.
To „ne“ nepřišlo dramaticky.
Nevyřkla jsem ho v hádce.
Neřekla jsem ho s výčitkou.
Bylo klidné. Unavené. Pravdivé.
„Ne, tentokrát to nezvládnu.“
A v té chvíli se něco změnilo.
Nejdřív bylo ticho.
Pak přišlo překvapení.
„Ty fakt nemůžeš?“
„To tě to tak obtěžuje?“
Jako by moje únava byla osobní útok.
Někteří lidé to vzali sportovně.
Přijali to. Zeptali se příště znovu — a počítali i s odmítnutím.
Ale jiní…
Ti se stáhli.
Ochládli.
Přestali psát, volat, zvát.
Bez vysvětlení.
Najednou jsem nebyla „ta spolehlivá“.
„Ta, co vždycky pomůže.“
„Ta, co to zachrání.“
A s tou rolí zmizeli i někteří lidé.
Nejvíc mě bolelo, že jsem vlastně nevěděla, co přesně ztratila.
Přátele?
Nebo vztahy postavené na mé dostupnosti?
Začala jsem si všímat věcí, které mi dřív unikaly.
Že se ozývali hlavně tehdy, když něco potřebovali.
Že moje „ano“ bylo samozřejmostí, ale moje „ne“ problémem.
Že když jsem přestala dávat, přestalo se brát.
A přestalo se i ptát, jak se mám.
Měla jsem chvíle pochybností.
Možná jsem byla tvrdá.
Možná jsem to mohla říct jinak.
Možná jsem to přehnala.
Ale pak jsem si vzpomněla, kolikrát jsem šla přes sebe — a nikdo si toho nevšiml.
Říct „ne“ mě nestálo jen lidi.
Stálo mě klid.
Pocit, že někam patřím.
I část identity.
Ale dalo mi to něco jiného.
Poprvé jsem cítila úlevu.
Nemusela jsem se vysvětlovat.
Nemusela jsem být pořád k dispozici.
Nemusela jsem si zasloužit přijetí výkonem.
Zůstali ti, kteří dokázali moje „ne“ unést.
Ti, kteří se neurazili.
Ti, kteří se neodtáhli.
Ti, kteří se mě neptali, proč, ale jestli jsem v pořádku.
Bylo jich méně.
Ale byli skuteční.
Dnes už vím, že „ne“ není konec vztahu.
Je to test.
A ne každý jím projde.
Když jsem řekla „ne“, přišla jsem o několik lidí.
Ale poprvé jsem si nechala sebe.
A to je výměna,
které nelituji.
