Článek
U stolu. V kuchyni. Na gauči vedle mě. V ložnici, kde jsme večer zhasínali světlo ve stejnou chvíli. A přesto mi chyběla tak, až to bolelo.
Dlouho jsem si ten pocit zakazovala. Jak by mi mohl chybět někdo, kdo je pořád tady? Vždyť jsme spolu mluvili. Řešili praktické věci. Smáli se u televize. Fungovali. Přesně to slovo – fungovali – jsem používala nejčastěji.
Jenže fungování není blízkost.
Začalo to nenápadně. Kratší odpovědi. Méně otázek. Věty, které byly spíš informací než zájmem. Přestali jsme si vyprávět drobnosti. Ty maličkosti, které nejsou důležité, ale říkají všechno. Co mě rozesmálo. Co mě znejistilo. Co mi proběhlo hlavou cestou domů.
Říkala jsem si, že je to normální. Že po letech vztahy takhle vypadají. Že nemůžeme být pořád propojení. Že blízkost se proměňuje.
Jenže mně nechyběla vášeň ani romantika.
Mně chyběl pocit, že mě někdo vidí.
Seděli jsme vedle sebe a já měla pocit, že jsem sama. Ne osamělá v tom dramatickém smyslu. Spíš prázdná. Jako když mluvíš a slova dopadají na hladinu, která se ani nezvlní.
Když jsem byla smutná, nevšiml si. Když jsem byla unavená, považoval to za samozřejmost. Když jsem mlčela, bral to jako klid. A já se naučila mlčet víc, protože vysvětlovat už nemělo smysl.
Nejvíc mě bolelo, že kdyby fyzicky odešel, možná bych to snášela snáz. Protože bych měla důvod cítit ztrátu. Ale on tam byl. Každý den. A přesto mi chyběl někdo, kým kdysi byl. Nebo možná kým jsem byla já, když jsme si byli blíž.
Jednou jsem si uvědomila, že se těším, až odejde z domu. Ne proto, že bych ho neměla ráda. Ale proto, že když byl pryč, nemusela jsem cítit ten rozpor. Nemusela jsem si připomínat, že blízkost se dá ztratit i bez rozloučení.
Nechyběl mi jeho hlas.
Chyběl mi zájem v něm.
Nechyběla mi přítomnost.
Chyběla mi pozornost.
A to je zvláštní druh bolesti. Protože ji nemůžeš jednoduše pojmenovat. Když si stěžuješ, zní to jako rozmar. „Vždyť je tady. Vždyť nic špatného nedělá.“ A máš pravdu. Nic špatného. Jen už nedělá to, co tě kdysi drželo.
Začala jsem chápat, že největší samota není prázdný byt. Je to plný byt bez spojení. Je to vztah, kde se díváte stejným směrem, ale už nevidíte jeden druhého.
Někdy mi chyběli lidé, kteří byli dávno pryč, méně než ten, který seděl vedle mě. Protože u těch nepřítomných je bolest jasná. U těch nablízku je rozmazaná. Neustále se ptáš sama sebe, jestli si to nevymýšlíš. Jestli nejsi náročná. Jestli nechceš moc.
Až jsem si jednoho dne přiznala, že to, co cítím, není rozmar. Je to smutek z neviditelnosti. Touha být slyšena bez toho, abych musela křičet.
Někdy nám nejvíc chybí ti, kteří jsou pořád nablízku.
Protože jejich vzdálenost není měřitelná kilometry, ale tichem.
A to ticho je slyšet nejvíc právě tehdy, když by mělo být plno hlasů.
A možná je největší odvaha přiznat si, že přítomnost nestačí.
Že blízkost není o tom být vedle sebe,
ale být u sebe.
