Článek
Moje kamarádky si hrály na maminky, já raději stavěla bunkry nebo četla detektivky. Když jsem dospívala, říkala jsem rovnou: „Já děti nechci.“ Ne proto, že bych je neměla ráda, ale protože jsem v sobě necítila tu touhu, o které všichni mluvili.
Na vysoké se to ještě prohloubilo. Viděla jsem spolužačky, jak už ve dvaadvaceti řeší svatbu a těhotenské testy, zatímco já plánovala cestování a kariéru. Vždycky, když se mě někdo ptal, kdy budu mít děti, usmívala jsem se a odpovídala: „Nikdy.“
Jenže život má zvláštní smysl pro humor.
Když mi bylo pětadvacet, potkala jsem muže, se kterým to byla jízda od začátku. Neplánovaná, spontánní, trochu chaotická láska. Po několika měsících vztahu jsem najednou zjistila, že menstruace nepřišla. Nejprve jsem tomu nevěřila. Ale dva čárky na testu byly neúprosné.
Moje první reakce byla panika. V hlavě jsem měla jen: „To se mi stát nemůže, vždyť já nikdy dítě nechci.“ Přemýšlela jsem o všech možnostech. O tom, že to nezvládnu, že nejsem připravená. Že se ztratím sama sobě. Partner byl zaskočený, ale překvapivě klidný. Řekl mi: „Rozhodnutí je na tobě, já tě podpořím, ať bude jakékoli.“
Když přišel první ultrazvuk, chtěla jsem být racionální. Brala jsem to jako lékařskou proceduru, nic víc. Jenže když jsem slyšela tlukot malého srdce, něco ve mně povolilo. Nedokážu to vysvětlit jinak než tím, že to byl okamžik, kdy jsem pochopila, že i když jsem děti nikdy nechtěla, tohle malé srdíčko je součástí mě. A já ho nedokážu odmítnout.
Těhotenství nebylo procházkou růžovou zahradou. Fyzicky i psychicky. Bojovala jsem s tím, že se mi mění tělo, že se mi převrací plány, že nevím, jaká budu máma. Pořád jsem měla v sobě malý hlas, který šeptal: „Vždyť jsi nikdy nechtěla děti.“
Porod byl dlouhý a vyčerpávající. Pamatuju si, jak jsem ležela na lůžku, zpocená, vyčerpaná a zoufalá. A pak jsem ji uslyšela – ten první křik. Dali mi ji do náruče a já se rozbrečela. Ne z bolesti, ale z překvapení. Protože jsem si najednou uvědomila, že tohle je ten okamžik, kdy se můj život definitivně změnil.
Neodešla jsem z porodnice sama. A i když jsem si myslela, že budu litovat, že přijdu o svobodu, opak byl pravdou. Samozřejmě, že to není jednoduché. Jsou dny, kdy jsem vyčerpaná a přemýšlím, jestli jsem na mateřství dost dobrá. Ale zároveň jsou chvíle, kdy mě malá chytne za prst a podívá se na mě tak, že si řeknu: „Nikdy jsem si to nepřála, ale možná to byla ta nejlepší nehoda mého života.“
Dnes, rok po porodu, už vím, že nejsem žena, která odjakživa toužila po dětech. Jsem žena, která se dítěti naučila lásku – a ta láska je jiná než všechno, co jsem do té doby poznala. Nemůžu říct, že jsem se změnila v typickou maminku, která pořád mluví jen o plenkách a hračkách. Pořád chci cestovat, pracovat, mít svůj svět. Ale teď už vím, že v tom světě je místo i pro ni.
Nikdy jsem děti nechtěla. Ale teď si neumím představit, že bych domů chodila sama.
