Článek
Je to již třicet let, co jsem měl možnost seznámit se se Švýcarskou armádou, ale dojmy mám stále ještě živé. Dnes už není problém dovědět se víc, stačí zadat do vyhledávače „Schweizer Armee“, ale jak napsal Jan Amos Komenský „Jednou viděné, je jak stokrát slyšené“. Cílem návštěvy bylo seznámení se systémem přípravy personálu armády, která se ojedinělým miličním principem liší od všech armád. Švýcarsko totiž „není tak bohaté, aby mělo armádu, která čeká v kasárnách na válku“. Obecně se traduje, že povinná vojenská služba (a kdo neodpovídá fyzickým a psychickým požadavkům musí sloužit v Civilní ochraně) ve Švýcarsku je jen čtyřměsíční, ale to je pouze základní výcvik a na něj navazuje řada každoročních cvičení, čím vyšší hodnost nebo specializace, tím více. Takže od jednoho roku až třeba i po tři za celá léta služby v miliční armádě. Není jednoduché organizovat fungování desítek kursů různé úrovně a odbornosti, ale k tomu postačí necelých dva tisíce instruktorů z povolání, kteří vycvičí ročně až 40 000 rekrutů a zdokonalovacími kursy a cvičeními projde ročně přes 300 000 vojáků miliční armády, kteří se víceméně školí sami.
Po dvou dnech seznámení s několika výcvikovými zařízeními od kursu generálního štábu pro školu pro poddůstojníky přišla třetí den pravá „třešnička na dortu“, ukázka cvičení. Už cestou jsme míjeli hloučky vojáků, kteří šli po krajnici do místa cvičení. No, moc marciálně nevypadali, vyšisované plandavé maskáče, často vlasy na ramena, náušnici v uchu a „šturmgevér“ přes záda jak myslivci. K našemu překvapení jsem nedorazili na nějaké cvičiště, ale do areálu vysokohorského střediska s lyžařskými vleky na horizontu a hlubokým údolím končícím vysokými skalami. U velitelského stanoviště už stála čestná stráž s praporem, jak se patří s bílými rukavicemi. Cvičení bylo jako ukázka pro skupinku budoucích velitelů rot a zdokonalovací cvičení pro cvičící rotu, námětem cvičení byla agresivní obrana s protiútoky. Jakmile se v údolí zvedly terče, nastala intenzivní palba z ručních zbraní, pobíhání, házení ručních granátů a k tomu ještě střelba posilové čety minometů. Když jsem se zeptal, čím minomety střílejí, dostalo se mi odpovědi, „Kriegsmunition“. Pouze z pancéřovek byly vystřelovány cvičné střely, které protrhávaly siluety tanků namalovaných na velkých terčích. K bojové vřavě přispíval tlampač reprodukující hlasitě radiovou komunikaci mezi velitelem roty a veliteli čet. Nikde ale nebylo ani rýpnuto do trávy a palebná a velitelská stanoviště byla nadzemní z pytlů naplněných pískem. Co byl ale největší údiv, tak deset kroků od kulometu na trojnožce posílajícího dlouhé dávky do údolí, stala jen za plastikovou páskou skupina příbuzných a veteránů cvičící jednotky včetně několika dětí! Tak už jsme se ani nedivili, když při následujících nočních střelbách byly pár kroků za námi, takřka přes naše hlavy, odpalovány z granátometů světlice. Každý, kdo měl u nás něco společného s ostrými střelbami, tomu asi ani neuvěří. A také by to dnes nebylo vůbec možné, simulační trenažéry musely nahradit cvičení v krásné švýcarské přírodě.
Autenticita cvičení a zejména nasazení příslušníků cvičící roty, kteří „bojovali“ jak o život, potvrdila celkový dojem, že Švýcaři k plnění branné povinnosti přistupují s příslovečnou „hodinářskou“ přesností, jenomže i šetrností. Švýcarská armáda se nemusí starat o více než půl milionu ručních zbraní, které mají miliční vojáci s kompletní výstrojí včetně zapečetěné hotovostní dávky střeliva doma. V každé obci je střelnice, z vojenské pušky střílejí už školáci a „správný“ Švýcar chodí střílet o víkendu i po skončení vojenské povinnosti. Tento vysoce efektivní, ale na občana náročný systém může fungovat, jen když jej celá společnost podporuje. Zatím občané již v několika referendech zrušení branné povinnosti odmítli, naopak nákup drahých moderních stíhaček nebo výstavbu nových cvičišť podpořili. A v současné době se ve švýcarském parlamentu diskutuje o rozšíření branné povinnosti o ženy jako v Norsku a Švédsku. Vztah švýcarského občana k branné povinnosti není ale jen projevem nějakého entuziasmu, protože významně ovlivňuje jeho uplatnění v obci, v zaměstnání, v politickém životě a ve společnosti vůbec. Je to taková neviditelná síť vztahů „spříseženství“ (Eidgenossenschaft) a kdo není „in“ je „out“. Nadarmo nevzniklo úsloví „Die Schweiz ist eine Armee“.
Zdroj: https://www.vtg.admin.ch/de/armee.html
