Článek
Toho rána, ještě za šera, mě probudil telefon. Kolega z práce volal: „Už to víš, obsazují nás armády Varšavské smlouvy, pusť si rádio, zapni televizi!“ V tom okamžiku jsem si uvědomil, že se domem rozléhá podivné dunění. Napadlo mě podívat se z okna a uviděl jsem, jak se nahoře trojice bachratých čtyřmotoráků snášejí směrem k letišti. Tak je to tak, a co teď, k radiu a k televizi. Zatímco z televize hlásila dramatickým hlasem události Kamila Moučková, v poklidné čtvrti nad městem se nic nedělo. Ale mimoděk jsem se podíval k oknu a vidím, jak u vstupu do parku zastavilo modré mlékařské) auto s korbou plnou vojáků, náklaďák zabavili určitě na silnici vedle letiště. Seskočili a hnali se s napřaženými samopaly doslova přískoky po dlouhé louce vzhůru k budově hvězdárny, ale za chvíli se vrátili a odjeli. Spletli se totiž asi o sedm set metrů, hvězdárna místo budovy biskupského gymnázia na Wilsonově vrchu s mnoha anténami.
Moje žena byla v devátém měsíci a z války zkušená tchyně se přišla zeptat, kolik máme doma krupičky a sušeného mléka. Vypravil jsem se proto do obchodu, před ním stály hloučky lidí s tranzistorákem u ucha, ale uvnitř už prázdné regály. Před polednem volal znovu kolega: „Jeď do štatlu (brněnsky střed města), to musíš vidět“! Chvíli jsme s ohledem na požehnaný stav mé ženy váhali, ale nakonec jsme se vypravili. Hned po vystoupení na zastávce nás zaujala dlouhá báseň na plakátovacím sloupu, která začínala verši „Znám já zemi chudou, ta má vlajku rudou, na ní hvězda pěticípá, pod ní celý národ chcípá“ a dál bylo popisováno zapojení dalších zemí do okupace. Všechny výlohy byly polepené nápisy od „Běž domů Ivane, čeká tě Nataša!“ až po sofistikovanější „Lenine probuď se, Brežněv se zbláznil!“, latinkou i azbukou. Dokonce na chodníku byly křídou nápisy nebo i karikatury ve stylu Pavla Kantorka (možná tehdy i rukou samotného autora). Všude bylo plno lidí, většinou na ten den dostali volno, nálada bojovná. Když jsme přicházeli k náměstí Svobody, tak jsem před cukrárnou „U Tomana“ zahlédl nad davem prut vojenské radiostanice, kterou nesl na zádech sovětský voják s vytřeštěným výrazem neustále kvílející „Gdě vokzal?“. Jak se na nádraží dostal, nevím, protože mu ukazovali opačným směrem. Kolem náměstí jezdila stále dokola taková plechová krabička na pásech s kanónkem a třemi vojáky a lidé na chodnících ji vítali pískotem i posměšným potleskem. Šli jsme dál až k nádraží, kde stála řada větších samochodek, na kterých seděli unavení vojáci poslouchající apaticky vysvětlování, že tady žádná kontrarevoluce není. Tak jsme si řekli, že už jsme viděli dost a nastoupili jsme do „šaliny“, která se rozjela, aby se po chvíli zastavila těsně vedle vétřiesky s řidičem naším vojákem a s okupanty na korbě. Auto nemohlo jet dál, protože před ním byl shromážděn dav diskutující s vojáky na autě a podávající jim letáky. Najednou vstal na korbě hodností staršina (znám z vojny), vyštěkl povel a asi dvacet vojáků se zvedlo, natáhli kalašnikovy, začali střílet do vzduchu a nebylo to slepými, protože naproti se prášilo z fasády hotelu Padovec. V šalině byl nepopsatelný rachot, do oken břinkaly prázdné nábojnice, někteří cestující si lehali na zem, ale naštěstí se dav hned rozestoupil a jeli jsme dál, vyléčení ze zvědavosti. A bylo pak hůř, vojenský velitel města generál Ivanov vyhrožoval zásahem, pokud nebude odstraněna z ulic kontrarevoluční agitace (což nakonec museli udělat okupanti sami) a o život přišel šestnáctiletý učeň Josef Žemlička a třicetiletý otec rodiny Viliam Debnár. I pro nás nastal problém, protože žena už měla termín a objevily se zprávy, že sanitky nebudou v noci jezdit, protože došlo ke střelbě, a to skutečně. Auto jsem neměl, ani nikdo v rodině, tak moje žena trávila noc v porodnici v inspekčním pokoji doktorky kamarádky a zase nic. Tak jsme další den šli spát domů a najednou večer žena vstala, že jí vytekla voda. Sanitka naštěstí přijela a ráno se narodil náš první syn.
Přesně za rok, 21. srpna 1969, znovu vjely do brněnských ulic tanky, tentokrát Československé „lidové“ armády a opět byli dva zastřelení, tentokrát „Lidovými“ milicemi. Tož tak.
