Článek
Jednoho letního dne roku 1962 jsem přes nástupiště zahlédl stát u brány Žižkových kasáren v Olomouci vojáka v plné polní, byla to tak trochu legrační figurka – plášť zkrácený po kolena, nohavice trubky a lodička do týlu, tvář jsem nerozeznal. Druhý den přinesl písař praporu svobodník Roth (pozdější československý novinář, ministr a slovenský diplomat) s čerstvým Rudým právem novinku, že k nám byl převelen herec Tříska, prý si nevážil „výhod základní vojenské služby v Armádním uměleckém souboru“. Koncem léta byl ale olomoucký 52. motostřelecký pluk Prokopa Holého (tehdy jsem nevěděl, že je to vlastně v padesátých letech záměrně přečíslovaný legionářský 4. střelecký pluk) reorganizován a přemístěn jako 52. tankový (již bez Prokopa) do Krnova. Pluk byl vyzbrojen čtyřiceti tanky T-54, pro které musely být kasárnách po malém stavebním útvaru postaveny garáže. Žádné výběrové řízení na dodavatele, vlakem byly dovezeny prefabrikáty a pomocí jeřábu z technické opravny pluku a roty vojáků z trestního praporu v Sabinově byly garáže v bývalém zahradnictví vedle kasáren do zimy postaveny, stavbyvedoucím byl desátník absolvent z ženijní roty pluku. Já jsem si musel poradit s adaptací zahradnického domku na akumulátorovou nabíjecí stanici. Nebyly to jen stavební úpravy, ale především kompletní vybavení pro nabíjení stovek baterií, vždyť každý tank měl čtyři a ještě auta. Byla to spousta improvizací, na příklad vyřazené trolejové vedení z Ostravy na sběrače pro připojení baterií. Já jsem nikdy předtím v Ostravě nebyl a tak mě cestou v kabině vétřiesky překvapilo, jak se najednou mezi poli vynořila tramvaj.
Už si nepamatuji, jak jsem se s vojákem Třískou v Krnově seznámil, ale určitě prostřednictvím vojína Jana Matějáka, akademického malíře, kterého jsem znal již z Žižkových kasáren. Oba Honzové byli k dispozici kapitánu Jankovi, propagandistovi z politické skupiny pluku, pro kterého vyráběli výzdobu čerstvě vymalovaných chodeb kasáren uvědomělými hesly nebo citáty z vojenských řádů. K tomu měli samostatnou místnost jako atelier, kde mohli také protekčně spát. Honza Matěják maloval a Honza Tříska popisoval svým krásným kaligrafickým písmem, kterým psal tuší redisovým perem i soukromé dopisy. Začínala „zlatá šedesátá“, četli jsme Světovou literaturu, Literární noviny a probírali všechno možné. Honza Tříska byl vždy pozitivně naladěný, občas mile trhlý a na vojenské buzerace shlížel s nadhledem. Svědčí o tom i to, že dojmy z vojny v Krnově ztvárnil v přímo poetickém příběhu „Vrabčák“ publikovaném v Literárních novinách.
Je to pěkná řádka let a v paměti mi utkvěl už jen jeden večer. Hospoda byla naproti brány kasáren, takže stačilo vzít báň lustru a hned bylo piv. Pouštěli jsme si na erárním gramofonu desky, až došlo na legendární píseň Evy Olmerové „Jsi jako dlouhý most“. Když dohrála deska, začala už v povznesené náladě trochu absurdní hra. Znovu a znovu jsme si říkali: „A teď si pustíme desku, kterou jsme už dlouho neslyšeli“ a byla to zase Eva Olmerová. Ta píseň je plná hořkého citu, něco úplně jiného než současné kolovrátkové zpívánky. No nic, naše cesty se pak rozešly, ale ještě léta jsme si posílali novoročenky a zejména ty od malíře Honzy Matějáka byly pěkné, mám je dodnes.
