Hlavní obsah
Názory a úvahy

Vysokoškolský zákon aneb jen o predátorské časopisy nejde

Médium.cz je otevřená blogovací platforma, kde mohou lidé svobodně publikovat své texty. Nejde o postoje Seznam.cz ani žádné z jeho redakcí.

O predátorských časopisech už bylo napsáno hodně, ale je to „velká drobnost“ ve srovnání s jmenováním do akademických funkcí a hodností. Problém přiblíží exkurze do legislativy vysokého školství.

Článek

O návrhu na jmenování profesorem rozhoduje vědecká rada vysoké školy většinou (a tedy i jen o jeden hlas a při absenci až třetiny členů se dokáže ledacos) a návrh podává prezidentovi prostřednictvím ministra, a to je vše, ministr „podavač“ a prezident „podepisovač“. Byla doba, kdy ministr návrhy poslal k vyjádření Akreditační komisi (tenkrát) při vládě České republiky, která měla zejména za předsednictví předčasně zesnulého profesora Sojky nezpochybnitelnou autoritu. Z dikce zákona „uchazeč je význačnou a uznávanou vědeckou nebo uměleckou osobností v oboru“ samozřejmě nevyplývá, že stačí počet publikací a impaktů, ale „uznávanou a osobností“. Pokud ale prezident zaváhal s jmenováním nějakého exota, to byla v akademické komunitě pěkná měla, přece vědecká rada rozhodla! S návrhem na rektora je to obdobné, senát školy prostou většinou rozhodne, ministr podá a prezident podepíše, tolik zákon.

Je tu ale ještě jeden problém, profesorem se v tomto pojetí může stát každý, kdo splní požadavky a pak má vlastně nárok. Ale to tu můžeme mít dost přeprofesorováno, protože v zahraničí je běžné, že profesuru je možno získat jen na systemizované místo a stejně tak i po úspěšné habilitaci může nastat čekání na volné docentské místo.

Ale je to ještě jinak, v USA je běžné, že profesor je pouze označení pro místo na vysoké škole, a ne jako u nás „na grábštajn“. V této souvislosti jsem zkusil zadat do vyhledavače: „jak se stát profesorem v USA“ a objevila se celá řada odkazů. Výstižný je uvedený postup: bakalářské studium jako základ, získání zkušenosti v uvažovaném oboru nejlépe s certifikací, magisterské studium v oboru, zvážit výuku k seznámení s prostředím školy, doktorské studium, prohloubení zkušenosti s praxí jako zaměstnání i dobrovolně, vytváření sítě profesionálních vztahů (např. účast na konferencích), publikování v digitálním prostředí nebo i vlastní kniha pro budoucí výuku. pak už jen hledat volné místo a přihlásit se ke konkursu.

Tak to u nás máme jiný postup, možno i všechna studia návazně, pak na stejné katedře odborným asistentem, stáž na Erasmu se spoluautorstvím v renomovaném časopise, máme impakty a už jen habilitační práce stále na katedře a po nasbírání bodů přihláška ke jmenovacímu řízení. Když jsem vyučoval v návazném magisterském studiu, kde byli studenti s podnikovou praxí, vzpomněl jsem si, jak aktuální je Komenského citát: „Naprosto nemluvil naprázdno, kdo řekl: Mnoho jsem se naučil od svých učitelů, více však od svých spolužáků, ale nejvíce od svých žáků“.

Studoval jsem koncem padesátých let a profesoři byli většinou starší páni, o kterých se vědělo, že mají za sebou významné realizované dílo, učili podle své knihy vydané v celostátním nakladatelství a uváděli příklady z praxe (pozor, nelze porovnat s pozdějšími „soudruhy“ profesory). V USA je praxe, že skripta jsou jen na praktická cvičení, přednáší se podle učebnic. Ty jsou drahé, a tak jsem viděl v obchodě s universitními suvenýry police plné podstatně levnějších odkoupených od starších ročníků.

Ale ještě k té volbě rektora, vypadá to tak pěkně demokraticky včetně té třetiny studentů, ale je to opravdu zárukou výběru toho nejpovolanějšího? Už jsem zažil volbu děkana, kdy po fakultě šla fáma, toho nevolte, ten bude do všeho šťourat. Studenti prvních ročníků nevědí „která bije“ a dají na vnější dojem kandidáta nebo doporučení z kateder. A navíc se někdy demokraticky předpokládá vystřídání všech fakult ve vedení školy.

V zahraničí mívá zpravidla zásadní vliv na fungování vysoké školy správní rada, ve které zastoupení regionální podnikatelské a veřejné sféry zajišťuje, aby škola nepřipravovala absolventy pro úřad práce, rektor se vybírá otevřeným výběrovým řízením a nemusí to být v USA výhradně z akademické sféry.

Tak kde jsou ty nejlepší vysoké školy a jak na to? Odpověď není jednoduchá, ale snad se jednou dočkáme. Škoda jen úsilí expertů pozvaných ministerstvem školství v devadesátých letech, kteří seznamovali na seminářích s fungováním prestižních škol, asi tam nebyli správní účastníci.

Zdroje:

Zákon o vysokých školách. Zákon č. 111/1998 Sb.

https://edu.ceskatelevize.cz/storage/worksheet/labyrint-sveta-a-raj-srdce/komensky-vyklada-komenskeho-6.pdf

https://soeonline.american.edu/

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz