Padesátá léta na prostějovské jedenáctiletce

Ke studiu na Jedenáctileté střední škole v Prostějově jsem byl přijat po tehdejší čtvrté třídě měšťanky v roce 1953. Ten rok není v naší historii vnímán tak jako ty významné končící osmičkou, ale soudím, že neprávem. K tomu se pokusím, a to jako určitý prolog, uvést několik charakteristických událostí. Na počátku je úmrtí Stalina 5. března, které spustilo proces „destalinizace“ vedoucí až k „odhalení kultu osobnosti“. Nebude to ale hned, ještě nějakou dobu bude z výloh shlížet přikrášlený portrét Josifa Vissarionoviče a jeho věrného soudruha Klémy spolu s papírovými praporky zapíchnutými do květináče s asparágem. Co se ale stalo 10. dubna v Prostějově, do rána zmizel pomník TGM na náměstí před radnicí. Lidé se tam začali postupně shromažďovat, zejména jak končily směny v tehdejších továrnách a k večeru bylo náměstí plné. Demonstranti požadovali viníky, došlo na protistátní hesla a vniknutí do radnice. Místní SNB, milice i vojenská posádka situaci nezvládaly, pořádek zjednaly přivolané posily až k půlnoci. Druhý den jsem viděl na náměstí patrolovat trojici esenbáků se samopaly a psem. Bylo to první vystoupení proti režimu od roku 1948 a celá akce byla proto na pokyn ÚV KSČ přísně utajena, rozsudky proti několika desítkám zatčených nebyly nijak exemplární, vždyť šlo o „svedené dělníky“. Exemplární byl ale postup proti údajným iniciátorům, za které byli označeni studenti gymnázia, kteří 7. března položili kytice k pomníku. Mimo jiné jedna třída před maturitou byla vyloučena ze studia, odejít ale museli i někteří profesoři a ředitel. Počátkem června pak došlo k měnové reformě, která připravila obyvatelstvo o většinu úspor a o vázané vklady úplně (to mě dost mrzelo, protože si pamatuji, jak jsem chodil s rodiči za protektorátu do spořitelny s pokladničkou, kterou otevřel pokladní klíčkem a penízky od tetiček uložil na účet a nebylo jich málo). Aby obyvatelstvo „skouslo“ peněžní reformu, byl současně zrušen přídělový systém (potravinové lístky), jenomže už byly i otevřené protesty, dělníci v plzeňské Škodovce nebo v brněnské Zbrojovce. Režim si uvědomil, že musí povolit ventil a tak se sinusovka společenského vývoje odrazila ode dna, a aniž by to někdo předpokládal, měla stoupat dalších patnáct let.

Prvního září jsem vstoupil do majestátní gymnaziální budovy na Kollárově ulici, našel si učebnu IX. B a také dvacet pět spolužáků a deset spolužaček. Většina byla z Prostějova a nejbližšího okolí, ale další okolo železniční trati stoupající Drahanskou vrchovinou, až po Vaška, který dojížděl z Konice tři čtvrtě hodiny. Když do třídy vstoupil třídní profesor RNDr. Jiří Machýček (později dlouholetý vedoucí katedry geografie na univerzitě v Olomouci), netušili jsme, jaká je to výhra. Náš třídní byl výjimečná osobnost (i zevnějškem), měl pochopení pro náš věk a žádný suchar, hrál s námi takovou hru na přísnost. To neznamená, že nebyl náročný, latinské názvy lidských kostí si pamatuji z přírodopisu dodnes, a že se to někdy i hodilo. Pokud jde o profesorský sbor, ti mladší to brali někdy až dost důležitě, ti starší byli více žoviální, jejich hlášky by asi dnes neprošly, ale nemohu říct, že by do nás někdo vyloženě tlačil politiku. Vstoupili jsme sice všichni do ČSM, dělali nástěnky k výročím, ale moc schůzí si nepamatuji. Na výběr jsme měli z povinně volitelných předmětů angličtinu nebo němčinu a z nepovinně latinu nebo deskriptivní geometrii. Žádné předměty jako dílny nebo výrobní praxi jsme neměli, dodnes si ale pamatuji ty pravé hanácké, málem pětikilové řepy, co jsme sbírali na brigádě v JZD Olšany. Přímo ukázkovým zážitkem byla bramborová brigáda ve státním statku Ryžoviště. Přijeli jsme do liduprázdné vesnice v krajině Nízkého Jeseníku kousek od Bruntálu, ale než jsme se pustili do brambor, sbírali jsme snopy obilí mírně poprášené sněhem, nakládali na vlečku a pak do mlátičky. Když došlo na sběr brambor, tak jich ani moc nebylo, ale jen se traktor s vyorávačem „čertem“ otočil napříč brázdami, byla brambor hromada. Traktoristovi zřejmě nevadilo, že jel mimo řádky. Já jsem ale ještě s pěti spolužáky měl jiný úkol. Každé ráno jsme naložili na vlečku těžkou decimálku a traktorista nás dovezl na některou „farmu“, kde jsme vážili prasata. Ta na váhu sama jít nechtěla, tak jsme se s nimi dost popasovali a když jsme se vrátili, naše oblečení v noclehárně řádně zavonělo a spolužáci hlasitě protestovali. A to už si ani nepamatuji, jestli jsme vůbec měli možnost osprchovat se.

Naše škola nebyla jen o učení, ale poskytla nám i kulturní aktivity, které se konaly převážně ve dvou, jak se dnes říká lokacích, tělocvičně a reprezentativní aule. Dalo by se říct, že škola byla se zaměřením na košíkovou, hostila přebory středních škol a vychovala řadu ligových hráček. V aule se konaly taneční hodiny, maškarní plesy a zejména oblíbené besídky, jak se satirickými vystoupeními, tak s koncerty budoucích mistrů. Ke kultuře patří i oblékání, které se dost lišilo od současného, žádné džínsy, u studentek kalhoty výjimečně, studenti kravatu a oblek, v zimě žádné bundy, ale dlouhý kabát (častěji nezbytný „montgomerák“) i klobouk. Obleky šité na míru byly dost běžné, vždyť skoro každý měl nějakého krejčího v příbuzenstvu. Já jsem neměl a tak jsem kvůli obleku jezdil o prázdninách na kole osm kilometrů na stavbu v JZD Hrdibořice, přesívat písek, míchat maltu a vozit zedníkům na lešení, pět korun na hodinu a zdarma oběd.

Jak jsme ale trávili náš volný čas? Po vyučování místní nebo i z blízkého okolí zůstávali ve škole zahrát si odbíjenou na hřišti nebo se ve třídě učit písničky Osvobozeného divadla, v létě společně na kole na Plumlovskou přehradu. Brzy jsme se také seznámili s originálním prostějovským fenoménem „promkou“. V Prostějově jakoby se zastavil čas, od jara do podzimu mládež promenovala odpoledne po chodníku na náměstí před radnicí sem a tam. Na „promce“ se chodilo ve skupinkách, mládenci řešili „chlapské“ záležitosti a dívky zase „holčičí“, ale vzájemné nenápadné pohledy nechyběly. Byla to také, a vlastně zejména, příležitost pochlubit se novým módním modelem. V tom udávaly tón studentky místní oděvní průmyslovky a často se takřka přes noc objevily kopie jejich výtvorů. A pokud někdo hledal spolužáka nebo kamaráda, zpravidla stačilo zajít na „promku“. Po absolvování tanečních se nám otevřely nové možnosti. Každou sobotu večer jsme začali chodit do „spoláku“ (Společenského domu), kde hrával oblíbený Big band Mildy Milotínského. Už si nepamatuji, jestli „otvírákem“ byl „Star Dust“ nebo „In The Mood“, ale Glenn Miller a Benny Goodman tam byli určitě, samozřejmě spolu s domácími hity kvůli schválení programu. Sice jsme měli po tanečních, ale jen kapela zahrála něco rytmičtějšího, pokoušeli jsme se tančit tehdy módní boogie-woogie. A když na závěr zahráli „Moonlight Serenade“, mohlo dojít i na „cheek-to-cheek“ a pokud se zadařilo i na doprovod, nejvýš u dveří nějaká ta pusa a domů. V radiu takovou hudbu nehráli a gramodesky ze zahraničí byly vzácné. Jednou nás vzal spolužák Otouš domů a tam jsme nábožně poslouchali, jak bambusová jehla klouže po amatérsky vyrobené plastové gramodesce s nahrávkou ikonické skladby Lionela Hamptona „Hey! Ba-ba Re-bop“. Ale to pro nás nebylo překvapení, hejbábaryba bylo tehdy rozšířené, něco mezi pozdravem a radostným zvoláním. Jinak Otouš se svým fotoaparátem „Flexaret“ byl aktivním dokumentaristou všech akcí ve škole a na nabídce fotek založil vlastně svůj první byznys (později cestovatel a spisovatel Otto Horský).

V květnu 1956 se konal v Prostějově majálesový průvod všech středních škol. Když jsme přemýšleli o aktivní účasti, vzpomněl si náš spolužák Pepan, že ve skříni v tělocvičně jsou nefunkční zbraně. Bylo to několik anglických samopalů STEN (selhal při atentátu na Heydricha). Jak se tam dostaly a proč, ví bůh. Tak jsme takto vyzbrojeni vytvořili alegorickou skupinku s transparentem „Turisté ze západu“, strojit jsme se moc nemuseli, stačilo ohrnout nohavice (aby bylo vidět pruhované ponožky), nasadit černé brýle a představa imperialistických agentů podle satirického časopisu Dikobraz byla kompletní. Na tom by nic nebylo, kdyby nám tato alegorie neumožnila v průvodu zpěv, který jsme si opravdu užili. Dokola jsme opakovali několik popěvků, jako „Černej Bobby boty si nakrémoval, na svým džípu do Plzně přiharcoval“. Nejvíce jsme si ale oblíbili parodii na pokrokový protestsong „Chodím po Broadwayi hladov sem a tam“ v provedení: „I am sitting na Pankráci every day; I am lepping paper pytliks …; I am smoking partyzánky …; I am drinking cocacola …“ a další nepublikovatelné. Jako „agenti“ jsme si to přece mohli dovolit, jenže v té všeobecné vřavě nám na chodníku stejně nikdo nerozuměl.

Foto: poskytnuto O. Horským

V červnu jsme maturovali a to všichni ve svazáckých modrých košilích, až na jednu výjimku, a tu si dovolím pojmenovat, byl to spolužák Jan Šverdík. Přišel s bílou košilí, vázankou, vážnou tváří a nikdo to nekomentoval. Honza se totiž už od počátku odlišoval, byl prostě svůj, našich vylomenin se neúčastnil a na „promku“ nechodil. Mýlil by se, kdo by ale z jeho permanentně vážné tváře usuzoval, dovedl totiž i s vážnou tváří mistrně předvádět hlášky profesorů, že jsme jej k tomu nejednou vybídli, předvedl to také i v našem vystoupení na školní besídce. Honza vystudoval učitelství a brzy začal učit na prostějovském gymnáziu, ale jeho působení skončilo s nástupem normalizace a posudkem „k lopatě“. Jednou jsem se za ním zastavil na stavbě, kde dělal mistra, posadili jsme se před maringotku a vyměňovali si vzájemné zkušenosti s novou realitou. Honza nerezignoval, zvýšil si kvalifikaci večerní stavební průmyslovkou, ale přišel rok 1989, vrátil se na gymnázium, stal se ředitelem a posléze i prostějovským starostou, leč jeho osud se příliš brzy naplnil. Po maturitě nás ještě čekal maturitní večírek a protože proběhl v aule, bylo to jak v té písničce, „až do rána, až do rána bílého“. A po prázdninách jsme vyrazili studovat, ale to je už jiná historie.

Vzpomínky na události před sedmdesáti lety jsou určitě ovlivněny „vzpomínkovým optimismem“, ona to zas taková idyla nebyla. Můj otec přišel o živnost, matka musela z administrativy do výroby, bratr byl na základce a doma peněz nazbyt nebylo. Když na tu dobu vzpomenu, je mi až líto, že jsem se víc nevěnoval rodině a že mě to pořád táhlo za partou spolužáků. Ani nevím, kam moje matka chodila do řeznictví, zelinářství nebo mlékárny, a kdy, když byla zaměstnaná. Rovněž mezi nejbližšími spolužáky jsem se nesetkal s tím, že by si někdo stěžoval, co doma. Tři roky jsem seděl vedle kamaráda Tomáše a nevěděl, že je synem vyhozeného ředitele gymnázia. V té naší bublině „promky“, „spoláku“ a přehrady jako bychom chtěli uniknout nevábné realitě těch let a  vzdorovat představě o „příkladném“ mladém člověku (i když mnohdy jen délkou vlasů a šířkou nohavic).

Zbývá ještě krátký epilog, co bylo dál. Přátelství většiny z nás s maturitou neskončilo, sjížděli jsme se do Prostějova každých pět let, vzpomínali na zážitky ze studia a seznamovali se s těmi aktuálními. V prvních letech se našich abiturientských srazů vždy účastnil náš milovaný třídní, teď už familiárně „Jura“, později jsme jej navštěvovali doma a nakonec jsme se s ním rozloučili na prostějovském hřbitově. Za zmínku ale stojí sraz,

Poskytnuto: O. Horakým

který byl mimo pětiletý cyklus a sice při oslavách 90. výročí školy v září 1989. I když mezi námi bylo několik členů KSČ (učitelé z donucení), mluvili jsme otevřeně o Gorbačovově perestrojce, polské Solidaritě a že to i u nás musí „prasknout“. Samozřejmě úplně něco jiného už byly oslavy 100. výročí, které byly v režii ředitele obnoveného gymnázia Jiřího Wolkera, našeho spolužáka. Jenomže proto jsme si s ním moc nepopovídali a na příštím srazu už jsme jen vzpomenuli jeho památku. Já jsem na sraz přijíždíval vlakem, prošel vždy nostalgicky celé město a také se zastavil u školy. Tentokrát mě napadlo podívat se, jak to ve škole vypadá v nové době. Bylo otevřeno, tak jsme vešel po schodech a do první chodby. Když jsem uviděl na stěnách ty spousty dětských kreseb primánů, došlo mi, že už to není ta škola, na kterou vzpomínám a nešel jsem ani dál.

Naposledy (zatím) jsme se setkali po šedesáti letech od maturity. Protože to všichni pojali, že by to mohlo být naposled, projevilo se to na účasti. Děvčata až na jednu nenávratnou byla kompletní. S pány abiturienty už to bylo slabší, jen polovina, není divu vzhledem k vyšší mortalitě mužů. Přijeli spolužáci, které jsme neviděli tak čtyřicet let, Kamil ze Švýcarska a Lojza právě po návratu z USA. Když jsme každý představil své životní peripetie, rozdíly byly značné: učitelka na základce, vysokoškolský profesor, lékařka, spisovatel nebo podnikatel. Jak jsme se ale u jednoho stolu vrátili ve vzpomínkách do let na prostějovské jedenáctiletce, všechny rozdíly padly. Společně jsme znovu prožívali dnes málem neuvěřitelné příhody a vzpomínali na ty, kteří už tady nejsou. Jenom při rozchodu, když jsme se loučili a přáli znovu setkat, cítil nejeden v podvědomí temný záchvěv, že už to třeba nebude.