Článek
Stojany na kola v areálu naší fakulty přetékaly každý den. Bylo to k vzteku. Takže jsem to riskl a připoutal svého oře k ceduli. Už si ani nepamatuju, co na ní bylo, ale vsadil bych se, že něco jako „Zákaz parkování“, haha. Každopádně, po návratu mě čekalo nemilé překvapení. Těžká ocelová podkova od univerzitní ostrahy a lístek na tři sta korun. Ten den jsem šel domů pěšky, naštvaný a odhodlaný nenechat systém vyhrát.
V noci, když už nikde nikdo nebyl, jsem se na místo činu vrátil. Značka byla ukotvená v udusaném štěrku. Chvíli mi to trvalo, ale nakonec se mi podařilo celou tu tyč ze země vyviklat a vytáhnout. Protáhl jsem kolo, takže policejní zámek zůstal viset jen na rámu, ale už jsem mohl jet. Značku jsem položil na zem a odjel domů jako vítěz.
Druhý den jsem si od kamaráda půjčil vrtačku s řezným kotoučem. Byla to piplačka. Ta ocel byla tvrzená a trvalo mi věčnost, než jsem se tím zámkem prořezal. Kotouč jsem zničil skoro celý, ale nakonec zámek s cvaknutím povolil. Byl jsem volný.
Ano, z dnešního pohledu jsem byl asi pěkný blbec a celé to úsilí bylo naprosto neadekvátní. Ale tehdy, jako student, který nechtěl přijít o peníze na pivo, jsem byl odhodlaný nenechat „mocipány“ zvítězit. A ten pocit stál za to.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
