Článek
Před šesti týdny se v naší rodině zastavil čas. Lékaři diagnostikovali mé sedmileté neteři Elišce akutní lymfoblastickou leukémii. Ta zpráva nás všechny zasáhla jako blesk z čistého nebe. Eliška byla od narození často nemocná, ale tohle bylo něco nepředstavitelně krutého. Nedokážu si ani představit, čím si teď prochází moje teta, strýc, a především můj bratranec, její starší bratr. Jejich svět se zhroutil.
I když jsme si s nimi nebyli nikdy extrémně blízcí, hlavně proto, že bydlí v jiném městě, ta zpráva mě hluboce zasáhla. Rozhodl jsem se, že nejlepší způsob, jak mohu pomoci, je být oporou svému bratranci. Je mu patnáct a vím, jak musí být těžké vidět svou malou sestřičku trpět. Napsal jsem mu, že jsem tu pro něj kdykoliv, ve dne v noci, a že mi může říct cokoliv. A on už mi párkrát v noci volal, jen aby se vypovídal. Cítil jsem, že tohle je ta správná, skutečná pomoc.
Minulý týden ale přišla další smutná zpráva. Eliška v důsledku chemoterapie začala ztrácet své krásné, dlouhé blonďaté vlásky. Teta s strýcem se rozhodli, že jí hlavu rovnou oholí, aby se netrápila pohledem na vypadávající prameny. Bylo to další bolestné připomenutí toho, čím si prochází.
Druhý den se v naší rodinné chatovací skupině objevil nový příspěvek. Teta poslala fotku celé jejich čtyřčlenné rodiny. Všichni byli dohola. Usmívali se do objektivu a teta k tomu napsala, že by bylo krásným gestem a projevem solidarity, kdybychom se k nim připojili i my ostatní a také se oholili. Můj první pocit byl, že je to dojemné, ale zároveň trochu přehnané. Nemyslel jsem si, že by to někdo další udělal. Hluboce jsem se mýlil.
Když jsem se ten den odpoledne vrátil ze školy domů, v kuchyni na mě čekal šok. Moje matka i moje starší sestra seděly u stolu a obě byly holohlavé. Jen se na mě usmály. Během večera se v chatu začaly objevovat další fotky. Moje druhá sestřenice. Moje babička. Všichni se holili. Pocítil jsem, jak se mi stahuje žaludek.
Následující ráno, když jsem přišel do obývacího pokoje, seděla tam matka a v ruce držela elektrický strojek na vlasy. Podívala se na mě a zeptala se: „Tak kdy jsi připravený?“ V tu chvíli mi došlo, že tohle není dobrovolná akce. Je to společenský tlak v té nejčistší podobě. Jsem tlačen do kouta a očekává se ode mě, že se podvolím.
Nechci znít sobecky, opravdu ne. Ale mé vlasy pro mě nejsou jen vlasy. Mám je dlouhé, pěstuji si je několik let. Jsou v podstatě jedinou věcí na mém vzhledu, kterou mám na sobě upřímně rád. Staly se součástí mé osobnosti, mé identity. Představa, že bych si je měl oholit, mě naplňuje panikou.
Ano, chápu ten argument. Jaké by to bylo gesto! Ten dlouhovlasý bratranec Adam si konečně oholil hlavu, aby podpořil svou malou, nemocnou neteř. Možná by ji to dojalo. Ale pak jsem viděl video, které všechno změnilo a jen posílilo mé pochybnosti.
Teta natočila krátký klip, jak ukazuje Elišce fotku mé holohlavé matky a sestry. Eliška seděla na posteli a dívala se na pohádku. Teta do ní musela čtyřikrát šťouchnout, aby si jí vůbec všimla. Eliška se na vteřinu podívala na telefon, bez většího zájmu pronesla tiché „wow“ a okamžitě se vrátila pohledem ke své pohádce. Vůbec ji to nezajímalo. Byla to jen nemocná holčička, která chtěla svůj klid a svůj animovaný svět.
Po tomto videu jsem si všiml, že tlak ze strany mé matky ještě zesílil. Jako by její gesto ztratilo na hodnotě, když nepřišla očekávaná reakce, a tak potřebovala, abych se k ní připojil i já. Abych její oběť učinil významnější tím, že přinesu i tu svou. Alespoň tak jsem to cítil.
Dnes ráno mi přišla zpráva přímo od tety. Psala, jak by bylo úžasné, kdybych se také oholil a ukázal tak svou „emoční podporu“. Cítím se hrozně. Vím, že oholení hlavy na celé situaci vůbec nic nezmění. Elišce to lék nepřinese. Ale jak můžu říct ne? Jak můžu odmítnout takovou prosbu tváří v tvář tak strašlivé nemoci?
Miluji svou neteř, opravdu ano. Mám na ni spoustu krásných vzpomínek z dětství. Ale nesouhlasím s tímto nátlakem. Nesouhlasím s gesty, která se mi zdají prázdná a performativní, určená spíše pro dospělé, aby se cítili lépe, než pro samotné dítě.
A tak tu teď v pátek odpoledne sedím ve svém pokoji a dívám se na svůj odraz v zrcadle. Strojek na vlasy leží na poličce v koupelně jako tichá výčitka. Co mám dělat? Mám se podvolit tlaku a obětovat kus sebe sama pro gesto, o jehož smyslu pochybuji? Nebo mám být ten sobec, který si v této strašlivé době chrání své vlasy? Cítím se v pasti a nevím, která volba je ta správná. A bojím se, že žádná taková neexistuje.
