Článek
Jsem v prváku na vysoké a když se teď o prázdninách vrátím domů, udeří mě to se stejnou silou jako tehdy, když mi bylo deset. Ten pocit, že se zastavil čas. Ten těžký, nedýchatelný vzduch domova, kde se nikdy nic neděje. Moji rodiče byli vždy mistři v umění nedělat absolutně nic. Jejich životní prostor byl vymezený postelí, televizí a občasnou cestou do kuchyně.
Jako malý kluk jsem to nechápal. Toužil jsem po pohybu, po zážitcích. Chtěl jsem, aby se mnou máma šla na hřiště, abychom jeli na kole k nedalekému rybníku, nebo jen tak autem do vedlejšího města na zmrzlinu. Cokoliv, jen abychom vypadli z toho přítmí bytu, kde jediným zvukem byla televize Nova.
Prosíval jsem, někdy i fňukal. „Mami, prosím, pojedeme na ten hrad, slíbila jsi to.“ Sliby byly její specialita. V týdnu, když měla dobrou náladu, naslibovala hory doly. Výlety, koupaliště, návštěvy zoo. Já jsem tomu pokaždé uvěřil. Celý týden jsem se těšil, v sobotu ráno jsem nemohl dospat a stál připravený u dveří. A pak přišla ta věta: „Adámku, mně se nějak nechce. Jsem unavená, zůstaneme doma.“
Po pár letech jsem se přestal těšit. Naučil jsem se, že její „uvidíme“ znamená „ne“ a její „slibuju“ je jen prázdné slovo, které má zajistit chvilkový klid. Ta permanentní nuda a pasivita byly pro dětskou duši nesnesitelné.
Teď je mi osmnáct a už neprosím o výlety na hrad. Mám svůj vlastní život v Brně, své přátele, své zájmy. Ale když přijedu domů, doufám v něco jiného. V obyčejný zájem. V rozhovor. V nějaké spojení. Marně. Máma stále leží u televize a otec mlčí za novinami.
Včera jsem se pokusil prolomit ledy. Navrhl jsem, že se večer podíváme na nějaký nový český film, co teď dávají na internetu. K mému úžasu souhlasila. Udělal jsem popcorn, sedl si k ní na gauč a doufal, že to bude příležitost si konečně normálně promluvit. Když začaly úvodní titulky, zeptal jsem se: „Jaký jsi měla týden?“
Podívala se na mě, jako bych ji rušil při sledování finále Ligy mistrů. „Pššt. Jestli si chceš povídat, jdi vedle do pokoje. Chci se dívat,“ zasyčela. V tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Už to nebyl jen smutek z promarněného dětství. Byla to chladná, dospělá jistota.
Nejde o to, že je spokojená s nudou a šeďí. Jde o to, že je spokojená s nudou beze mě. Nechce se mnou trávit čas. Nezajímám ji. Byl jsem jen inventář domácnosti, který se naštěstí uměl zabavit sám a nedělal příliš velký hluk.
Ta lhostejnost bolí v osmnácti letech snad ještě víc než v osmi. Tehdy jsem si myslel, že je to moje chyba. Že jsem asi moc otravný a málo zajímavý. Dnes vím, že chyba nebyla ve mně. Ale to vědomí tu prázdnotu a samotu nijak nezaplňuje.
Máte pocit, že vás vaši rodiče v dětství zanedbávali, i když vám na první pohled nic nechybělo? Podělte se o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz. Sdílení může být prvním krokem k pochopení.
