Článek
Když jsem byl malý já, měli jsme radost z autodráhy nebo panenky, která mrkala. Dnes? Dnes světem hýbe jakýsi „Labubu“. Pokud netušíte, o co jde (a já vám to nezazlívám, taky bych raději nevěděl), je to chlupatá potvora s vyceněnými zuby, která vypadá, jako by utekla z nepovedeného hororu. Ale světe div se, děti po tom šílí a rodiče za to vyhazují tisíce.
Přesně tohle se stalo jablkem sváru v jednom příběhu, nad kterým mi zůstává rozum stát. A ukazuje nám v plné nahotě, jak moc jsme jako společnost zhloupli.
Dětská dohoda vs. dospělácká chamtivost
Situace byla prostá. Dvě dvanáctileté sestřenice dostaly pod stromeček tuhle „úžasnou“ figurku. Jedna dostala růžovou, druhá hnědou. Protože děti ještě (na rozdíl od svých rodičů) uvažují srdcem a ne kalkulačkou, dárky si vyměnily. Sestřenice toužila po růžové, dcera autora příběhu byla spokojená s hnědou. Obě holky šťastné, výměna proběhla, Vánoce zachráněny.
Konec zvonec? Kdepak.
Do hry vstoupili rodiče té druhé dívky. Strýček a tetička totiž zjistili, že ta hnědá, zdánlivě obyčejná potvora, je ve skutečnosti „vzácná edice“. Zatímco běžná stojí už tak nesmyslných 170 dolarů (přes 4000 korun!), ta hnědá se dá prodat za 250 dolarů. Rozdíl? Nějakých patnáct set až dva tisíce korun.
A co udělá milující strýček, když zjistí, že jeho dcera dobrovolně vyměnila „cennější“ kus za ten, který se jí víc líbil? Mávne rukou a řekne si, že hlavní je radost dítěte? Ale kdeže. Okamžitě začal vyvádět.
Dej to sem, prodám to!
Rodiče té dívky začali okamžitě požadovat hnědého Labubu zpátky. Ne proto, že by se jejich dceři najednou přestal líbit ten růžový. Ale proto, že ten hnědý má vyšší tržní hodnotu. Slyšíte to taky? O Vánocích, svátcích klidu a míru, se dospělí lidé hádají s dvanáctiletým dítětem o plyšáka, protože by na něm mohli „trhnout“ pár stovek navíc.
Autor příběhu, otec dívky, která má nyní onen vzácný kus, to odmítl. A já mu tleskám. Řekl jasně: „Holky si to vyměnily, jsou spokojené, tečka.“ Reakce povedené rodinky? Oheň na střeše. Jsou uražení, dupou nožičkama a dožadují se vrácení hračky, jako by šlo o zlaté cihly z národního pokladu.
Ubohost dnešní doby
Tento příběh je dokonalým zrcadlem dnešní doby. Všechno přepočítáváme na peníze. I dárky pro děti se staly investičním nástrojem. Místo toho, abychom děti učili, že slovo platí a že dárky se dávají pro radost, učíme je, že když něco můžeš prodat dráž, tak na city nehleď a ber, co můžeš.
Ten strýc by se měl podívat do zrcadla. Opravdu mu těch pár stovek stojí za to, aby znechutil Vánoce vlastní neteři? Aby rozhádal rodinu? Aby ze sebe udělal před celým světem lakomce, pro kterého má kus plyše z Číny větší hodnotu než rodinná pohoda?
Je mi z toho smutno. Pokud je tohle ten moderní svět, kde se plyšáci kšeftují jako akcie a rodina se trhá kvůli padesáti dolarům, tak to raději zůstanu u těch svých vzpomínek na pomeranče a uhlí. Tam aspoň člověk věděl, na čem je.
