Článek
Je to chvíle, kdy se podívám do zrcadla, vidím unavenou, oteklou tvář a řeknu si: „A dost! Odteď začínám nový, zdravější život.“ Toto novoroční předsevzetí je stejně spolehlivou tradicí jako rozsvícení stromečku. A jeho životnost je, bohužel, často podobná životnosti prskavky.
Letos jsem se ale rozhodla, že to bude jiné. Že to myslím vážně. Už mezi svátky jsem si na internetu nastudovala vše o sedmidenním „očistném detoxu“. Plán byl drsný, ale sliboval zázraky: příval energie, zářivou pleť a pocit lehkosti. Spočítal v tom, že po sedm dní nebudu konzumovat nic jiného než čerstvě vymačkané zeleninové a ovocné šťávy, bylinkové čaje a čistou vodu. Žádný cukr, žádný lepek, žádný kofein, žádný alkohol, žádná pevná strava. Znělo to jako mučení, ale já jsem byla odhodlaná.
Na Silvestra, zatímco můj manžel Tomáš s dětmi jedli chlebíčky a já popíjela svou poslední sklenku prosecca, jsem jim slavnostně oznámila svůj plán. Tomáš se na mě podíval s shovívavým úsměvem. „Jasně, miláčku, to zvládneš,“ řekl tónem, který jasně naznačoval, že tomu nevěří ani na vteřinu. Ale já jsem byla pevná jako skála. Nakoupila jsem kila celeru, kadeřávku, řepy a zázvoru. Moje lednice vypadala jako sklad zelinářství. Cítila jsem se jako bohyně zdraví, připravená na svou transformaci.
Prvního ledna jsem vstala s odhodláním spartského válečníka. Zatímco zbytek rodiny se probouzel s lehkou kocovinou, já jsem si oblékla legíny a sportovní podprsenku. Cítila jsem se jako nová žena. Ignorovala jsem vábivou vůni kávy, kterou si připravoval Tomáš, a vytáhla jsem odšťavňovač. Můj první detoxikační nápoj byl temně zelený koktejl z kadeřávku, špenátu, okurky a celeru. Chutnalo to přesně tak, jak to zní – jako kdybyste rozmixovali trávník. Ale já jsem ho vypila s pocitem nesmírné morální nadřazenosti. Cítila jsem, jak do mě proudí čistá energie přírody.
První dvě hodiny byly skvělé. Cítila jsem se lehká, čistá a plná energie. Nebo to byla možná jen euforie z mé vlastní disciplíny. Kolem poledne se ale začaly objevovat první trhliny v mém odhodlání. Začala mě bolet hlava, což byl jasný projev kofeinové absence. Mé tělo, zvyklé na ranní přísun kofeinu, protestovalo. Vypila jsem litr bylinkového čaje bez chuti a snažila se to ignorovat.
Pravé peklo ale nastalo v době oběda. Tomáš se rozhodl, že k obědu ohřeje zbytky silvestrovského guláše. Vůně smažené cibulky, masa a majoránky se plížila bytem jako zrádný had. Zaplavila mé smysly a probudila v mém žaludku zvíře, které se dožadovalo potravy. S hrdinským výrazem jsem si připravila svůj druhý denní nápoj – tentokrát červenou směs z řepy a mrkve. Chutnalo to jako sladká hlína. Seděla jsem u stolu, srkala svou rudou břečku a dívala se, jak si moje rodina s chutí nakládá plné talíře guláše s chlebem. Cítila jsem se slabá, podrážděná a neskutečně hladová.
Kolem třetí hodiny odpoledne jsem se rozhodla, že udělám něco produktivního, abych zahnala myšlenky na jídlo. Pustila jsem se do úklidu lednice. S pocitem asketického mnicha jsem vyhazovala zbytky bramborového salátu, načaté majonézy a oschlé chlebíčky. Pryč se všemi pokušeními!
A pak jsem ho uviděla. Úplně vzadu, schovaný za sklenicí s nakládanými okurkami, stál on. Malá sklenička, kterou jsem si připravila ještě před Vánoci a úplně na ni zapomněla. V olejovém, kořeněném lázni se koupal nádherně zralý, vrásčitý nakládaný hermelín. Plaval tam spolu s kolečky cibule, stroužky česneku a pálivou papričkou. Světlo v lednici se odráželo od mastných ok na hladině a já jsem měla pocit, že se na mě ten sýr usmívá.
V tu chvíli se ve mně odehrál krátký, ale intenzivní vnitřní boj. Část mého mozku, ta zodpovědná, křičela: „Ne! Buď silná! Vzpoměň si na kadeřávek! Vzpoměň si na očistu! Je to jen tučný, nezdravý sýr!“ Ale druhá, mnohem silnější část mého mozku, šeptala: „Ale je to hermelín. Naložený. S cibulkou. Zasloužíš si ho. Vždyť jsi tak trpěla. Detox může začít zítra. Zítra je taky den. A ten hermelín je tak sám…“
Ten druhý hlas vyhrál. Na plné čáře. Ani jsem se neobtěžovala hledat talířek. Vzala jsem vidličku, opřela se o kuchyňskou linku a otevřela sklenici. Vůně česneku a koření mě omámila. První sousto bylo jako zjevení. Ta slaná, krémová, pikantní chuť explodovala v mých ústech a zaplavila mě vlna čisté, nefalšované blaženosti. Byl to ten nejlepší hermelín, jaký jsem kdy v životě jedla. Snědla jsem ho celý, do posledního drobečku, a vidličkou jsem vyjedla i tu lahodnou cibulku.
Když jsem dojedla, stála jsem v tichu kuchyně s prázdnou sklenicí v ruce. Můj novoroční detox, můj velkolepý plán na transformaci, skončil přesně po šesti hodinách. A víte co? Necítila jsem žádnou vinu. Jen klid a uspokojení. Možná, že skutečný detox není o tom, trápit své tělo nechutnými šťávami. Možná je o tom, dovolit si malou radost. Třeba v podobě zapomenutého hermelínu. Své nové, zdravější já jsem odložila na druhého ledna. Nebo možná na únor.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
