Článek
Začalo to na jaře, když jsem se přihlásil na online přípravný kurz na přijímačky. Fyzika. Nikdy jsem ty lidi předtím neviděl. První dvě hodiny byly v pohodě, ale třetí den jsem to totálně podělal.
Mám problém udržet pozornost a po hodině výkladu o termodynamice můj mozek prostě vypnul. Když lektor vyslovil moje jméno, aby mi položil otázku, neměl jsem nejmenší tušení, o čem je řeč.
Zpanikařil jsem a začal to googlit. Jenže bydlím na Strahově a tamní internet je kapitola sama pro sebe. Stránka se načítala věčnost a lektor už byl dost naštvaný, proč nereaguju.
V čiré hrůze jsem do chatu na Google Meet naťukal tu největší blbost, co mě napadla: že mi dneska nefunguje mikrofon ani zvuk. Že čtu jen automatické titulky a ty mají zpoždění.
Napsal jsem to ale nešikovně: „Já vás vlastně neslyším, čtu jenom titulky a ty se načítají strašně pomalu.“
Na to lektor zareagoval: „Ach, promiňte! To jsem nevěděl, že jste neslyšící.“ A já, totální idiot ochromený úzkostí, jsem to prostě odkýval.
Kupodivu to fungovalo. Odpovědi jsem psal do chatu. Dokonce jsem si na Alíkovi za pár kaček koupil falešné naslouchátko, které jsem si občas nasadil. Říkal jsem „občas“, protože jsem byl líný si ho brát na každou hodinu. Když se ptali, řekl jsem, že mi stejně moc nepomáhá. A oni mi to sežrali.
Všichni v kurzu mě najednou měli za hrozně roztomilého a statečného. A byla tam Bára. Holka, která mi jednou napsala, že mám ten nejkrásnější úsměv, jaký kdy viděla. Vlastně mi to všechno hrálo do karet.
Jenže, jako většina mých geniálních plánů, i tenhle se mi brzy vrátil a kousnul mě do zadku.
Byl jsem si jistý, že se nikdy nepotkáme naživo. Omyl. Po rozvolnění lektor navrhl, že bychom mohli zajít na pivo do Riegrových sadů. Celou noc jsem nespal a koukal na videa, jak se chovat. Rozhodl jsem se, že budu předstírat i to, že jsem němý. Zkoušet napodobovat mluvu neslyšících mi přišlo moc složité.
Sraz proběhl hladce, nikdo nic neodhalil. Celou dobu jsem strávil s Bárou. A naživo byla ještě tisíckrát úžasnější. Chytrá, vtipná, milá. Podávali jsme si vzkazy napsané na pivních táccích a papírových ubrouscích a bylo to to nejromantičtější, co jsem kdy zažil.
Ke konci večera mi ale Bára podala ubrousek s jednou větou, která mi zastavila srdce. „Půjdeš se mnou na rande?“
Sakra. V panice jsem naškrábal, že si to musím promyslet. Souhlasila. Myslel jsem, že mám čas do zítřka, ale večer mi napsala, v kolik mě má vyzvednout. Rande bylo ještě ten den.
Připravil jsem se na přiznání. Vygooglil jsem si, jaké kytky se dávají jako omluva za lži, a koupil jí bílé orchideje. Sešli jsme se v jedné kavárně na Letné.
Vytáhla roztomilý bloček a dvě tužky, abychom si mohli psát. To mě úplně odrovnalo. Cítil jsem se tak provinile, že jsem to nevydržel a ještě než nám přinesli kafe, naškrábal jsem do toho bločku: „Hele, není snadný způsob, jak to říct, ale já vlastně nejsem hluchý… ani němý.“
Vzala si tužku a pod to napsala: „Vím, že nejsi hluchý, ale TROCHU BLBÝ teda seš :)“
V tu chvíli jsem zapomněl na celou svou komedii a nahlas vyhrkl: „Cože, kurva?“
Začala se smát a vysvětlila mi to. Prý jsem jí přišel tak roztomilý, že si mě hned na začátku kurzu vygooglila. Našla můj Instagram, kde mám ve výběrech uložené stories z festivalu Rock for People, jak falešně řvu texty od The Hives.
Celou dobu věděla, že nejsem hluchý. A na rande mě pozvala jen proto, aby zjistila, jak dlouho to vydržím hrát. Hrála se mnou moji vlastní hru.
Cítil jsem se trochu blbě, ale hlavně se mi ulevilo. Omluvil jsem se a ukázal jí diskuzní vlákno, kam jsem o tom napsal, abych se poradil. To byla ta nejlepší věc, co jsem mohl udělat.
Přišlo jí to „roztomile praštěné“. Rande jsme dokončili a bylo to skvělé. Nechodíme spolu, ale domluvili jsme si druhé rande na příští středu.
Taky mi vysvětlila, že i když chápe moji sociální úzkost, to s tím naslouchátkem bylo dost necitlivé. Omluvil jsem se jí a omlouvám se i všem tady, pokud jsem se někoho dotkl.
A na druhé rande? Jdeme dělat dobrovolníky do centra pro sluchově postižené děti Tichý svět. Asi abych se vykoupil.
Díky, internete. Možná jsi mi právě dohodil holku!
Máte za sebou taky nějaký trapas, který se nakonec obrátil v dobré? Napište mi na pribehy.kral@seznam.cz. Nejlepší příběhy píše život sám, i když u toho někdy vypadáme jako úplní idioti.
