Článek
Když mi bylo třináct, můj svět se rozpadl na kusy. Po letech sexuálního zneužívání mým otčímem, o kterém má matka věděla, skončili oba za mřížemi. Já jsem se dostal do péče svého táty Petra. Byl jsem zlomený. Nemluvil jsem. Nejedl jsem. Nebyl jsem naštvaný ani smutný. Nebyl jsem nic. Živá schránka bez duše.
Trvalo mi dva roky, než jsem tátovi dovolil, aby se mě byť jen dotkl nebo mě objal. Ale on byl mou skálou. Když mě budily noční můry, probouzel jsem se a on seděl u mé postele a držel mě za ruku. Vozil mě na nekonečná sezení u terapeuta. Hlídal, abych jedl. Když jsem se bezdůvodně zhroutil, jen mě držel a šeptal, že všechno bude v pořádku.
Byl jsem pasivní oběť a okolí to vycítilo. Ve škole mě šikanovali. V patnácti letech jsem měl za sebou tři různé školy. Nakonec mě táta stáhl z veřejného systému a zapsal mě na distanční studium.
Při pohledu zpět vidím, že mě rozmazloval, ale tehdy jsem to nevnímal. Byl jsem tak uzavřený ve svém vlastním těle, že jsem okolí sotva registroval. Poprosil jsem o nové povlečení a dostal jsem ho i s kompletně novým nábytkem. Rozbil se mi pět let starý telefon a táta mi koupil nový a k tomu přidal notebook. Poděkoval jsem. Se svou tehdejší nevlastní mámou a sestrami jsem neměl žádný vztah. Sotva jsem věděl, jak být synem, natož bratrem.
Když mi bylo šestnáct, táta za mnou přišel a oznámil mi, že se stěhujeme. Jen my dva. Neptal jsem se. Sbalil jsem si věci a přestěhovali jsme se do pronajatého bytu. O rok později se táta s macechou rozvedl. Pak dostal nabídku partnerství ve firmě v Praze a přijali jsme ji.
Ten přesun mi zachránil život. Najednou jsem byl v novém městě, v nové škole, kde mě nikdo neznal. Nikdo mě nesoudil. Poprvé po letech jsem se cítil… normálně. Začal jsem se bavit s lidmi, našel si kamarády, přidal se do sportovních klubů. Začal jsem žít.
Moje nevlastní sestra Eva za námi jezdila stále méně. Vždycky mezi ní a tátou panovalo nějaké napětí, které jsem nechápal. Nakonec přestala jezdit úplně.
S tátou jsme si byli vždycky blízcí. Když jsem maturoval a měl slavnostní projev jako nejlepší student ročníku, viděl jsem ho v davu plakat. Bydlel jsem u něj i během studia na vysoké.
Dnes je mi dvaadvacet. Jsem v druhém ročníku medicíny na Karlovce. Mám skvělou práci, přátele a už čtyři roky přítele, kterého miluju. Daří se mi.
Před pár dny mi na Facebooku přišla zpráva. Byla od Evy. Dlouze se omlouvala za něco, co jsem nechápal. A pak to napsala.
Důvod, proč jsme se tehdy s tátou odstěhovali, byl ten, že Eva řekla své matce, že jsem ji sledoval, když se převlékala. V té době jsem se panicky bál jakékoliv intimity. Byla to lež. Lež z čisté závisti, protože žárlila na to, co pro mě táta dělal.
Macecha jí uvěřila a tátu postavila před volbu: buď já, nebo ona. Táta si vybral mě. Nejenže jí neuvěřil, ale ani mi o tom strašlivém obvinění nikdy neřekl. Věděl, že v mém tehdejším stavu by to byl poslední hřebíček do rakve.
Najednou to všechno zapadlo do sebe. To napětí. Ten rozvod. Ta obrovská, tichá oběť.
Táta je teď na služební cestě a vrátí se za pár dní. Chybí mi víc než kdy jindy. Mám v sobě nově nalezenou úctu a lásku, která se nedá popsat slovy. On se pro mě vzdal svého manželství, aby mi dal šanci na normální život.
A já teď nevím, co dělat. Mám mu říct, že to vím? Mám Evu úplně vymazat ze svého života za její krutost? Nebo se mám pokusit pomoct napravit vztah, který kvůli mně zničila? Jsem ztracený.
Skrývá vaše rodinná historie tajemství nebo příběh velké oběti? Podělte se o něj na pribehy.kral@seznam.cz. Některé příběhy si zaslouží být vyprávěny, aby ukázaly sílu rodičovské lásky.
